Manželův tatínek je v kómatu po srdeční příhodě. Velmi nás to zaskočilo a trápí a nejsme schopní to přijmout. Jak to máme sdělit našim dětem?
Dobrý den,
manželův tatínek nyní leží v komatu. Měl srdeční příhodu a kvůli ?lhostejnosti? lidí, kteří byli přímo u něj, ale nepomohli, byl více než 15 minut bez kyslíku a pak jej ještě dvakrát oživovali.
Byl do poslední chvíle plný sil. Nedokážeme se s tím jen tak smířit, že odchází... Je to strašně náhlé. Nepochopíme, že někomu může být člověk lhostejný - že když vidí, že potřebuje pomoc, tak mu ji neposkytne. Strašně nás to trápí.
Ale nejvíce ze všeho - jak to říct dětem - jeho vnoučatům. Ví, že dědeček je v nemocnici a že je to s ním vážné, ale jak jim říct, že ho už nikdy neuvidí, že už je nikdy neobejme, nedá jim pusu, nepůjde s nimi ven, nebude si s nimi hrát.... Jak se taková věc říká malým dětem??? My s tím máme obrovský problém to přijmout.
Pořád je v nás malinkatá naděje na zázrak, i když víme, že medicínsky už žádná naděje není, protože poškození mozku je neslučitelné s životem.
Z Vašeho dotazu je patrné, že jste sama ještě v šoku z toho, co se nečekaně stalo s Vaším tchánem, sama se s tím snažíte vyrovnat. Zároveň si kladete otázku, jak to říct Vašim malým dětem.
Vážená paní Martino,
často máme pocit, že děti „něco nezvládnou“, protože jsou ještě malé – a často je v jejich schopnostech přijmout realitu podceňujeme. To, co je důležité, je říct pravdu – ale způsobem, který dětem bude dávat smysl, kterému jednak svým způsobem porozumějí, a zároveň by měly mít možnost se ptát na všechno, co chtějí nebo potřebují vědět. I pro vás může být tento fakt pomáhající – nabídnout dětem kromě toho, co jim řeknete, možnost se ptát, hned i později – tak budou moci samy věcem porozumět.
Někdy se dospělý člověk diví nebo je i zaskočen otázkami dětí – je ale důležité nekritizovat je za jejich zvídavost – je hnaná potřebou porozumět svým dětským způsobem realitě života, která není jen přátelská a pozitivní.
Další důležitá věc pro děti je Vaše vlastní opora a Vaše stabilita – v tom smyslu, že děti se učí od dospělých také tím, že vnímají, jak situaci oni sami (především rodiče) prožívají a jak se s ní vyrovnávají. Potřebují chápat, co Vy prožíváte, a také potřebují cítit a vědět, že Vás to „neporazí“ – tj. že na to máte kapacitu, že život půjde zase dál – i když teď je to těžké, že si s tím poradíte, že se o Vás nemusejí bát. A zároveň vědět, že plakat a být smutný je normální – ale také, že to nebude napořád.
Pro inspiraci a pomoc Vám mohu doporučit malou knížku „Když dinosaurům někdo umře“, kterou vydala Cesta domů v roce 2010 a která může Vám i Vašim dětem pomoci porozumět a postupně přijmout nečekanou a smutnou ztrátu, kterou teď prožíváte.
S úctou
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
