Našla jsem babičku mrtvou, nemohu se teď zbavit pocitu viny, že jsem s ní v poslední vteřině nebyla.
Dobrý den,
na vaše stránky jsem vložila zkušenost s umíráním svojí babičky http://www.umirani.cz/detail-clanek/moje-babicky.html.
Jak jsem psala v příběhu, byla jsem šťastná, že babička zemřela tak, jak si to přála, nicméně mě od té doby stále trápí pocit viny. Prožila jsem s babičkou 5 dní a 4 noci, kdy jsem se o ni nepřetržitě starala a za celou dobu jsem spala pouze 10 hodin a moc jsem nejedla, což se projevilo i na mém psychickém a fyzickém stavu. Když babička dospěla do poslední etapy - smrt, psychicky jsem se zhroutila. Vždycky jsem si myslela, že jsem dost silná, abych u babičky byla až do jejího posledního výdechu, ale už jsem na to neměla sílu a musela jsem těsně po půlnoci odejít spát ke svojí kamarádce, ale hned brzy ráno před sedmou hodinou jsem se vrátila.
Když jsem odcházela, měla babička otevřené oči s pohledem upřeným někam do dáli nebo do hlubin nitra, už mě nevnímala, nehýbala se, nic nechtěla, nemluvila, jenom velmi hlasitě oddychovala a já jsem věděla, že nastala poslední fáze. Ale nedokázala jsem s ní zůstat, když jsem ji viděla, začala jsem se neovladatelně třást, brečela jsem a už jsem vůbec nevěděla, co se se mnou děje, několikadenní vypětí si vybralo svou daň. Když jsme s kamarádkou odcházely, nechala jsem babičce v chodbě rozsvíceno tak, aby vnímala světlo ve svém pokoji a neměla pocit, že je sama. Často jsem četla, že umírající vnímá do posledního okamžiku zvuky, a proto si dnes vyčítám, že jsem se měla překonat a vydržet to, být prostě u ní.
Když jsem se ráno vrátila, babička ležela ve stejné poloze, jako když jsem odešla. Ve tváři měla klidný výraz a vypadala, jako když spí, ale byla už mrtvá.
Od té doby se nedokáži zbavit pocitu viny, že jsem u ní nebyla v té poslední vteřině.
Vážená Kristino,
je vidět, že jste ještě plná intenzivních prožitků, které provázely poslední dny života Vaší babičky.
Chápu, že je těžké takovou zkušenost uzavřít, oddělit se od ní a zaměřit svou pozornost znovu na to, co je teď a co bude v životě dál. Člověk potřebuje čas (někdy i docela dlouhý), aby podobně intenzivní kus svého života strávil a přijal.
Během této doby se nám často objevují pochybnosti a otázky, zda všechno bylo tak, jak mělo být, zda jsme neměli udělat něco jinak nebo víc… Je to vlastně způsob, jakým se vyrovnáváme s intenzivním časem ztráty a změny.
Byla jste se svou babičkou téměř nepřetržitě pět posledních dní, a podle toho, co píšete, si lze těžko představit, co byste měla udělat ještě navíc. Pro jednoho člověka je to vše, co může poskytnout. Sama jste se dostala na hranici svých sil.
Je samozřejmě lepší, když ve chvílích pečování o umírajícího není člověk odkázán jen sám na sebe, může se opřít o pomoc a spolupráci a dočerpávat síly.
Téměř jste nespala a nebýt kamarádky, bylo by to pro Vás ještě těžší.
Je důležité i v takovém čase myslet také na sebe — spát, jíst, mluvit s někým o tom, co prožíváte, co se Vám honí hlavou, čeho se bojíte… Bez takových opor to má člověk sám mnohem těžší. Jsou to prostě hraniční zážitky, sice přirozené, ale leckdy překvapí svou intenzitou, protože v dnešním světě s nimi mnoho lidí nemá vůbec zkušenosti.
Otázka, zda máme s naším blízkým být i v “poslední vteřině”, je velmi častá — a také se velmi často stane, že ačkoli lidé pečují o svého blízkého, odejde zrovna ve chvíli, kdy u něho nesedí. Myslím, že kdybyste se “překonala”, jak píšete, nebylo by to dobré ani pro Vás, ani pro babičku.
Někdy to vypadá, že člověk na odchodu potřebuje být sám a nerušen, aby mohl svou pozornost směřovat již jiným směrem. Skutečně se stává, že umírající jako by v určitém smyslu čekali na chvíli, kdy budou nerušení a nepoutání svými milujícími blízkými v tomto světě.
Milá Kristino, určitě si nemáte co vyčítat, udělala jste to, co mnoho lidí vůbec nedokáže. Umožnila jste své babičce odejít tak, jak potřebovala.
Zkuste se kromě vzpomínání nyní zaměřit i na to, co teď potřebujete Vy — možná s někým mluvit, probrat ten intenzivní čas, který máte za sebou, své pocity, úvahy a otázky.
Možná potřebujete nějakého “svědka”, se kterým můžete ještě celý ten čas projít a prožitkově dokončit. To může být kamarádka, ale samozřejmě také psychoterapeut. Nebojte si říct o to, co potřebujete.
Jste statečná a nezasloužíte si, abyste se trápila pochybnostmi.
Přeji Vám, abyste brzy našla úlevu a radost.
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
