Strach z umírání a bolesti před smrtí
Smrt není to úplně hlavní, co by lidi děsilo, horší je to s umíráním, bolestí a občasnými zprávami o "vzkříšení" lidí uznaných za mrtvé (nejlépe těsně před pohřbem). Dost mne rozrušilo vyprávění přítelkyně o "ohledání" jejího na rakovinu zemřelého manžela, které provedla přivolaná lékařka od dveří pokoje, kde ležel a na základě tohoto letmého pohledu napsala úmrtní zprávu. Kdysi jsem slyšela o možnosti nechat si pro jistotu smrti lékařem propíchnout srdce na základě písemné žádosti přiložené třeba k občanskému průkazu. Platí toto ještě stále stejně jako písemná prosba o nepokračování v oživování, jestliže jsou těžce poškozeny jiné tělesné funkce? Děkuji za odpověď.
Vyjadřujete obavy z umírání a bolesti před smrtí, stejně jako nedůvěru v určení diagnózy - smrti.
Vážená paní Jano,
píšete, že horší než strach ze smrti Vám připadají obavy z umírání, z bolesti či chybného konstatování smrti. Vězte, že bolest a další trápení spojená s nemocí a umíráním (jako je např. dušnost, nevolnost, zvracení apod.) lze z velké části odstranit nebo alespoň podstatně zmírnit. Lékařský obor, který se zabývá právě touto problematikou, se nazývá paliativní medicína a je důležitou součástí péče o nemocného člověka, jehož onkologické nebo jiné smrtelné onemocnění již nedokážeme vyléčit. Další asi ještě větší trápení s umíráním spojené (pocit bezmoci, smutek, osamělost) zase může výrazně zmírnit přítomnost a láskyplná péče především těch nejbližších.
Co se týče konstatování smrti, prvními známkami jsou: nemocný nereaguje na žádné podněty, je přítomna zástava dechu a oběhu (nevidíme dýchací pohyby hrudníku, není možno nahmatat tep na velkých tepnách), zorničky jsou rozšířené a neragují na světlo (když do nich lékař posvítí baterkou, nezúží se). Tyto známky smrti se nazývají nejistými, pokud je úspěšně prováděna kardiopulmonální resuscitace, mohou ještě vymizet. To se však netýká člověka, který zemřel na nevyléčitelné onemocnění, tam se resuscitace nezahajuje. Později se objevují tzv. jisté známky smrti, jako je ztuhlost a posmrtné skvrny. Pokud jsou přítomny tyto známky, lze smrt stanovit poměrně rychle, i když asi ne ode dveří, jak píšete.
Propíchnutí srdce jako zpečetění smrti se neprovádí a není možné je žádným způsobem po ohledávajícím lékaři vyžadovat. (Dokonce i takové propíchnutí srdce se dá přežít, při některých lékařských zákrocích kardiologové skutečně pronikají např. z pravé poloviny srdce přes nitrosrdeční přepážku do jeho levé poloviny, aniž by tím pacienta usmrtili).
Existuje, ale předpis, který stanoví, že pokud člověk zemře v nemocničním zařízení, zůstává vždy ještě 2 hodiny ležet na lůžku, teprve potom je jeho tělo odvezeno. Během těchto 2 hodin již nastupují ony jisté známky smrti. Při úmrtí doma není zákonem stanovena žádná lhůta, většinou je tento čas ještě o něco delší, protože kromě výše zmíněného ohledání chce většina pozůstalých ještě svého zemřelého umýt, obléknout do pěkných šatů a rozloučit se s ním. Během těchto úkonů již také je možno pozorovat, že tělo chladne a nastupuje ztuhlost. A tak se i pozůstalí mohou přesvědčit, že dotyčný člověk skutečně zemřel, i když předtím ohledání proběhlo jen letmo, jak popisujete.
Mám zkušenost, že lidé, kterým jsme jako domácí hospic pomáhali při péči o jejich umírajícího příbuzného a kteří se setkali takto blízce se smrtí, se často velké části svých strachů a úzkostí zbavili a naučili se i vlastní konečnost lépe chápat a přijímat. Zkuste si o tom třeba více popovídat se svou přítelkyní, o které se zmiňujete, nebo i s dalšími lidmi, kteří něco podobného prožili. Přeji hodně štěstí.
S pozdravem
MUDr. Kateřina Menčíková
Dotaz zodpovídá
