Jaké jsou účinky morfinu?

Dobrý den
není to ještě ani dva měsíce, co mi zemřel tatínek na rakovinu slinivky. Bojoval dlouho (dva roky) a do úplného konce. Asi poslední dva měsíce nebyl schopen moc jest. Když se najedl, bolelo ho břicho, občas zvracel. Myslely jsme si, že si nevhodným jídlem podráždil to své zažívání. Věřily jsme stále tomu, že se to ještě uklidní a tátovi bude alespoň obstojně. Když se mu začalo nafukovat břicho, říkala jsem si, že je to už asi v háji. Nicméně jsme ho s maminkou odvezly k lékaři, aby mu tu vodu z břicha odsáli. Uklidňovaly jsme tátu, že se mu určitě uleví a bude se moci i najest. Do té doby bral minimálně léky na bolest. Nechával si tuhle možnost na horší časy. Doktor ho ale přemluvil ,že nemá cenu se trápit a dal mu morfinové náplasti. Jednu mu hned nalepil. Odjížděli jsme všichni od doktora s dobrým pocitem a nadějí, že bude alespoň trochu líp. Asi za tři dny mi ale maminka volala, že musíme tátu odvést do nemocnice, protože zvrací a není chopen pozřít už ani vodu. A tak jsme ho odvezly do nemocnice opět v té hrozné naději, že mu kapačky pomůžou. I táta tomu věřil. Myslel si, že se dostane ještě domů. Neměl rád nemocnici. Přál si a my jsme si to přály taky, aby zemřel doma. Doktor si vzal mamku stranou a něco jí říkal. A mě bylo jasný, že je konec. Ale ta hrozná naděje co umírá až poslední, nám nedovolila na ten konec ani pomyslet. A tak jsme s taťkem ještě chvilku pobyly. Vypadalo to, že se nemůže těch kapaček dočkat. Měl už dokonce nachystanou i ruku, když přišla sestra. Rozloučily jsme se sním a jely domů. Mamce jsem ještě nadhodila domácí hospic ,ale ona neměla náladu to zrovna řešit a protože byl pátek, domluvily jsme se ,že to budeme řešit až v pondělí. Druhý den jsem k tátovi došla první.On spal a já jsem s hrůzou zjistila, že má ruce přivázané k posteli. Ptala jsem se doktora co to má znamenat a on mě vysvětloval, že pořád vstával z postele a protože byl dost slabý a mohl by spadnout tak ho museli přivázat. Zeptala jsem se, jestli mu dali morfin. Doktor řekl, že ano. Za chvilku přišla i mamka se sestrou a ruce mu odvázaly. Bavily jsme se sním, ale mu se moc komunikovat nechtělo. Pořád usínal. Párkrát nám odpověděl ,ale chvílemi to vypadalo, že o nás ani neví. Mamka mu namáčela rty. Já jsem ho hladila po těle. Dělalo mu to dobře. Byl dost neklidný. Pořád se mlel, ale neměl sílu se ani držet madla. Slibovaly jsme mu, že ho odvezeme domů. Bylo nám jasné, že musíme co nejrychleji zařídit domácí hospic,ale protože byla sobota, musely jsme počkat do pondělka. Chvilku jsme s taťkem ještě všechny tři pobyly a pak jsme se s ním rozloučily. Doufaly jsme, že přes víkend vydrží a v pondělí ho odvezeme domů.To byl náš plán. Ještě jsme sestřičku prosily, aby mu nechala jednu ruku volnou. Mamka spala u nás a já si plánovala, že za taťkem hned ráno pojedu a budu u něj, aby nemusel být přivázaný. Ráno ,když už jsem měla nastartované auto, že pojedu, volali mamce z nemocnice, že taťka umřel. Bylo nám hrozně. My jsme ho prostě nestihly. Zemřel sám a v nemocnici. Ptala jsem se sestřičky jestli byl přivázaný. Řekla, že už přes noc to nebylo nutné.
Chtěla jsem se zeptat jestli to vstávání z postele a celkový neklid byl výsledek morfinu? Nebo co to mělo znamenat? Nedali mu toho morfinu třeba zbytečně víc? Protože měl morfinovou náplast a co jsem pochopila tak mu dali morfin i v infúzi. Nevadilo by mě, kdyby to s tím morfinem přehnali, ale vadí mě ty řemínky na rukách. S tím se asi nikdy nesmířím. O to spíš ,jestli za to mohl morfin. Takhle jsme to nechtěly.
Táta se smrti hodně bál a myslím, že s ní nebyl smířený. Myslím, že to nejhorší už měl za sebou, akorád o tom nevěděl.