Před rokem mi zemřela žena, nemohu se s tím smířit. Zemřela v nemocnici během pouhých dvou dní, hledám pro to vysvětlení. Na koho se mohu obrátit?

Odpověď na dotaz ze dne 5. 5. 2005 zobrazit původní dotaz

Moje manželka zemřela asi před rokem. Dnes má svátek. Je mi 75 let, jsem vysokoškolák a podle všech známých i podle mých pocitů byli jsme oba velmi citliví lidé. Žili jsme s manželkou v jediném manželství téměr 53 let. V mládí jsme oba chtěli být manželé. A zůstali jsme spolu, bez problémů až do jejího skonu. Znali jsme se dokonce 55let. Myslím, že mohu i za svou manželku říct, že jsme byli bezproblémoví manželé, kde oba měli hluboký vztah k druhému patrnerovi. Všichni, kteří nás znali z okolí, a to i dlouhodobě jsou téhož názorů. Nebyli jsme vyjimeční lidé, ale v každém případě mohu tvrdit, že jsme byli vůči sobě velmi toleratní se snahou chovat se jeden vůči druhému tak, aby náš vztah byl posilován a udržován a abychom z toho měli radost a pocit hezkého života. Je těžké několika řádky tady vysvětlit jaký byl náš život, ale chci jen naznačit, že ani jeden z nás si nedovedl představit život bez toho druhého. To vše lze těžko někomu cizímu krátce vysvětlit. Byli jsme na sobě citově velmi závislí. Často slyším pořady o různých manželských krizích na př. po patnácti letech a podobně. Vzpomenu-li si na toto období u nás, byli jsme oba šťastní a plní radosti ze společného života. Dokonce jsme měli chtěné! dítě. Již se nechci dále na toto téma rozepisovat. Chtěl jsem jen naznačit, že úmrtím mé manželky se mi natolik náhle změnil život, že ani po roce to není nijaké jiné, než na příklad za jeden či tři měsíce po její tragedii. Ani jeden z nás nebyl na tragidii, která se stala, psychicky a manželka ani zdravotně připravena. Nechci, aby mě někdo utěšoval, zvlášť, když nás neznal během našeho dlouhého a hezkého života. Ten úvod jsem napsal jen pro nastolení situace, která je pro mě proto nyní neřešitelná. Snažím se dělat vše proto, abych byl něčím zaměstnán a abych musel svou mysl obrátit k jiným věcem. Přesto nenastal od úmrtí mé manželky ani jediný den, aby mě nezachvátila bezmocnost a běznaděj. Není v okolí mého života téměř nic, co by mě nepřipomělo něco co s mou manželkou souvisí. Jen na příklad libovolný obchod, či křižovatka, nebo televizní pořad a mnoho jiných věcí v mém nynějším životě mi připomíná, jak mi má manželka chybí. A teď k tomu podstatnému co je dnes. Moje manželka, ačkoliv nemohu říct, že byla zdravá, byla velmi vitální. Smrti se nebála, stejně tak i já. Přesto dbala o věchno na co má starší člověk dbát, aby si uchoval dobré stáří (pokud možno), zemřela během dvou dnů v nemocnici v Mostě jen a jen proto, že si to jeden lékař přál. Je to divné a velmi tvrdé, co jsem teď napsal, ale jsem pevně přesvědčen, že mám pravdu. Příčinou jeho rozhodnutí bylo to, že byla ročník 1930. Nebyla žádný prominent, ba ani na př. jako jedna známá osobnost v Litvínově i ve světě, ale jen prostá žena, hodná, pracovitá, celý život si vážila našeho rodinného života, milá na procovišti (pokud ještě pracovala), příjemná pro lékaře, kteří si ji vážili jako pacientky, ale měla nyní jednu nepříjemnou věc. Byla starší člověk, který dněšnímu zdravotnictví, který je v hluboké ekonomické krizi, ubírá finanční prostředky. Toto je názor, který mi naznačil před několika lety tentýž lékař, který ji léčil v nemocnici v oněch, pro ní kritických dnech. Jeho postup léčby byl takový, že pro mou manželku nebyla jiná alternativá než ta, odkud není návratu. Udělal jsem hodně proto, abych to dokázal. Jinak nemohu. Určitě by si přála, abych se jí zastal. Zaslouží si to. Není to msta. Chci jen svou manželku bránit alespoň teď, po její smrti. Jsem přesvědčen, že její případ byl řešitelný. Nebo alespoň, že exitovalo několik možností, pokusit se o to. Ale chyběla vůle. Peníze pro nemocnici, která je velmi zadlužená, byly prvořadé. Mám pro to mnoho důkazů. Má manželka jako každý jiný člověk měla neopakovatelný život a měla právo ho dožít do doby skutečného konce, který jednou příjde pro všechny. Ale teď to bylo předčasné a nemorální. Nikomu neublížovala. Jak mám teď žít? O co mám usilovat? Jak to mám řešit? Jsou takoví lidé, jako ten ošetřující lékař? Nebo je to výmysl mé fantzie. Vaše instituce pomáhá řešit umírajícím a jejím příbuzným. Žádná jiná instituce není tak humánní pro ty kteří potřebují pomocnou ruku na své poslední cestě. Mé manželce už nikdo nepomůže. Ale někteří lidé žijí dál a bojí se odhalení, jako každý kdo řešil některé problémy po svém, případně a nehumánně. Netušili, že ji budu tolik bránit. Tento problém nelze řešit v kolektivu. Je ale něko, kdo ví jak to řešit. Podrobnosti a fakta dosud neuvádím. Ale mám je pohromadě. Není mnoho lidí, kteří to chtějí řešit. Hlavně ne ti, kteří u toho byli přímo, nebo prostřednictvím pracovních vazeb. Nevím, zda mě někdo odpoví a pomůže, ale v žádném případě neočekávám vyřešení, případně úplné vyjasnění případu. Definitívní řešení musí udělat nědo jiný, bude-li chtít a bude-li mít odvahu. Potřeboval bych alespoň poradit, jak dál. Sám jsem tvale na těžkém začátku. Konec pro mě ani tak brzy nepřijde. Alespoň ho nevidím. Co mám dělat? Už jsem několikrát uvažoval, že k Vám přijedu. Jezdívám do Prahy minimálně jednou měsíčně. Dosud jsem nenašel důvod, co bych tam řešil. Vaše instituce se zabývá povětšinou dosud živými lidmi. Má manželka bohužel už není. Neexistuje. A to mi moc vadí.

M.Malina

M. Malina

Vážený pane Malino,

Přečetla jsem si Váš dopis, který na mne velmi zapůsobil. Především svojí otevřeností a upřímností. Osobně jsem se s Vámi nesetkala a neznala jsem ani Vaši paní, ale Vaše bolest a smutek se mně dotýkají, proto si dovoluji na Váš dopis reagovat.

Úmrtí blízkého a milovaného člověka je vždy velikou ztrátou, na kterou snad nejsme nikdy citově dostatečně připraveni, i když by byla smrt tak říkajíc očekávaná. Proto je zcela pochopitelné, že se s tak ohromou ztrátou vyrovnáváte obtížně.

Ptáte se, jak máte žít dál bez manželky. Není nutné, abyste se pokoušel zapomenut. Každou ztrátu je potřeba oplakat. A to myslím doslova. Každý z nás k tomu potřebujeme různě dlouhou dobu a také záleží na tom, jak velikou hodnotu pro nás utrpěná ztráta má. Dopřejte si čas, dostatek času k oplakání Vaší ztráty, i když píšete, že již uplynul rok od smrti Vaší ženy.

Pro vás byla Vaše paní pravděpodobně nesmírnou hodnotou. Její život byl ukončen ve vysokém věku, ale Váš vztah k ní její smrtí končit nemusí. Zkuste se zamyslet nad tím, jak byste mohl žít vztah k ženě dál, i když v jiné formě. Neměla Vaše paní například zahrádku či květinu v pokoji, o kterou se starala a kterou měla ráda a v této péči byste mohl pokračovat i Vy? Neměla Vaše žena třeba oblíbenou knížku, kterou byste mohl číst nebo ji měl alespoň položenou na nočním stolku, a tak byl stále ve vztahu s ní? Nebo si uvařte kávu do jejího oblíbeného hrníčku… Jistě přijdete sám na způsob, jakým byste mohl žít Váš vztah dál a jak byste se mohl stále „dotýkat“ Vaší manželky.

Ještě si dovolím položit Vám otázku k zamyšlení: Byl byste raději, kdybyste zemřel dříve Vy, než Vaše žena, a ona se musela vyrovnávat s životem bez Vás? Nebo jste rád, že jste mohl na sebe vzít toto břemeno a ona zůstala takového trápení ušetřena?

Píšete, že se naše instituce zabývá živými. Ale Vy stále žijete, tak k nám můžete přijet. Řešit nemusíte u nás nic. Můžete si dát třeba čaj, posedět, popovídat, když budete chtít. Nebo ukázat fotografie a vyprávět o Vašem naplněném životě. Vždyť žít stabilní partnerský vztah je veliké umění.

Každý týden ve čtvrtek se od 17h v prostorách Cesty domů schází lidé v tzv. klubu Podvečer, kteří chtějí spolu sdílet starosti i radosti, vzpomínat, mluvit o životě, a to třeba i o životě bez toho nejbližšího člověka. Pokud byste se chtěl sejít s někým z personálu nebo přímo se mnou, také toto lze domluvit.

Pane Malino, ještě jednou Vám děkuji za Váš dopis, který byl pro mne osobně velikým obohacením. Děkuji, že jste jej napsal.

S úctou a pozdravem
Tereza Soukupová

Dotaz zodpovídá

PhDr. Tereza Soukupová

Poradna je tu pro vás

Zadejte dotaz