Pečovali jsme o tchyni s těžkou demencí, v posledním roce života již nebyla při vědomí. Prodloužili jsme její život nebo její umírání?
Čtyři roky jsme se starali o ležící nepohyblivou a inkontinentní manželovu maminku s těžkou demencí. Zvládali jsme to za pomoci sester z charity a s pomocí našich dětí. Babička nás nepoznávala, ale byla spokojená a vděčná. Koncem loňského srpna při mytí spadla z postele, zlomila si krček stehenní kosti a utrpěla menší krvácení do mozku. Po dvou dnech v nemocnici, kde upadla do bezvědomí, jsme si ji brali domů „na umření“.Pan doktor říkal: je to otázka několika dní maximálně týdnů. Stav zvaný sopor trval až do její smrti 31. srpna, tedy rok a týden. Krmili jsme ji sondou přes nos, pravidelně jsme jí míčkovali hrudník, odsávali hleny, mazali ji a co tři až čtyři hodiny ve dne v noci obraceli. Jak byla ztuhlá, při manipulaci naříkala a ke konci už dostávala i silnější léky na bolest. Musím přiznat, že byla skutečně opečovávaná. Za celou dobu neměla jedinou proleženinu ani zápal plic. Vraceli jsme jí tak její lásku a starostlivost. Ovšem slyšeli jsme i takovýto názor od našeho známého lékaře: Výborná péče prodlužuje umírání. Kdo by chtěl ležet rok v bezvědomí krmen hadičkou bez možností komunikace, v zahlenění a s bolestmi? (A někde v nemocnici by to měla dávno za sebou.)
Máme teď po pohřbu dobrý pocit, že jsme to zvládli a nenechali to na cizích lidech. Neuměli bychom to jinak, zase bychom pečovali co nejlépe, ale jak je to s tím prodlužováním umírání?
Popisujete nám čtyři roky trvající péči o tchyni upoutanou trvale na lůžko, která poslední rok života nebyla při vědomí. Když zemřela, vyslechla jste si názor, který zřejmě vnesl určité pochyby do vaší mysli. Jak je to s prodlužováním umírání?
Dobrý den,
na Vaši otázku neexistuje správná odpověď. Zcela nepochybně umí medicína po velmi dlouhou dobu prodlužovat život i velmi těžce nemocným, kteří by jinak byli již mrtvi. Zcela jistě existují situace, kdy — především viděno zpětně — vlastně použité postupy prodloužily umírání. Na otázku, zda umělá výživa prodloužila život Vaší tchyně nebo prodloužila její umírání ale myslím pravdivě odpovědět nelze.
Každý z nás je jiný, každý je jedinečný. Někdo by si pro sebe přál žít za všech okolností, jiný může tvrdit, že kdyby byl v takovém či takovém stavu, rozhodně by žít již nechtěl. Ale pravdou je, že každý také může změnit názor. Ten kdo by chtěl žít i za pomoci přístrojů, náhle zjistí, že takový život je pro něj nesnesitelný. Ten kdo si neuměl přestavit život na vozíčku, zase najde i v takovém životě jasný smysl. Nemocný s nově zjištěnou Alzheimerovou demencí může jednoznačně odmítat krmení sondou nebo třeba antibiotika při zápalu plic. Jak jeho nemoc postupuje, může se dostat do stavu, ve kterém již není schopen komunikovat s okolím a není schopen přijímat normálně stravu. Je-li pak krmen sondou, často na své okolí působí klidným dojmem, nejeví známky utrpení. Je pak v podstatě nemožné vynést nějaký jasný soud o tom, zda prodlužujeme umírání, nebo prodlužujeme život.
Myslím si, že nemůžete pohlížet na ten poslední rok tchynina života přes clonu toho, co jste slyšela teď. Je možné, že pokud byste měli jiné informace, pokud by s Vámi všemi zdravotníci mluvili o tom, co pro tchyni, respektive kvalitu i kvantitu jejího života znamená krmení sondou, co znamená třeba léčba antibiotiky, jaké existují další možnosti, postupovali byste odlišně. Ale možná že ne. To skutečně nelze rozhodnout. Jistě jste dělali to nejlepší, co jste mohli. Jak píšete, neuměli byste to jinak. Právě proto, že Vaše tchyně Vám dala hodně lásky a starostlivosti, snažili jste se jí vše vrátit a to tím, co jste považovali za nejlepší. Rozhodovat se můžeme jenom tehdy, pokud máme mezi čím.
Pro podobné situace, tedy takové, kdy se dostaneme do stavu, že nejsme schopni komunikovat s okolím (demence, pokročilé nádorové nemoci, selhávání životně důležitých orgánů, různé degenerativní nemoci nervové stoustavy či stavy po resusitaci) existují takzvaná dříve vyslovená přání. Je to dokument, který v podstatě říká, co bych si za dané konkrétní situace pro sebe přál či nepřál. Tento dokument by měl vycházet právě z vlastních postojů, životních názorů a představ či přesvědčení. Byl vlasně navržen právě proto, aby z nejbližších pečujících i zdravotníků sňal hlavní břímě odpovědnosti za některá velmi vážná rozhodnutí o další léčbě. Má své přesně dané náležitosti. U nás je zatím využíván naprosto minimálně. Nemocní o takové možnosti nevědí a zdravotníci nemají přiliš pevné zázemí v zákoně, jak se k takovým přáním stavět.
Vaše obětavá péče rozhodně zaslouží obdiv, starat se o těžce nemocného ležící člověka je velmi náročné. Psychicky, fyzicky, časově i finančně. Pečovali jste s láskou a úctou o blízkého člověka, jak jste nejlépe uměli, a věřím, že to Vaše tchyně věděla.
S úctou,
MUDr. Irena Závadová
Dotaz zodpovídá
