Příteli byla nečekaně diagnostikována rakovina. Nechce se mnou teď komunikovat. Jak se s tím vyrovnat?
Dobrý den. Stala se mi taková věc, snad poprvé v životě, se kterou se nemůžu smířit. Před dvěma měsíci jsem potkala muže, se kterým si náramně rozumíme, velmi jsme se sblížili. Máme od sebe několik desítek kilometrů, takže si denně píšeme (psali jsme si), voláme, jsme si blízcí... Před týdnem přítel onemocněl, měl horečky, bylo mu špatně. Šel k lékaři, ten ho okamžitě odeslal do nemocnice na spoustu vyšetření a dva dny na to se přítel dověděl verdikt - rakovina žaludku s metastází, lékaři mu nedávají skoro žádnou naději, okamžitě nastoupil chemoterapii, denní léčba, po dalším měsíci by měl jít na operaci, kdy mu vezmou více než polovinu žaludku. Dle sdělení lékaře však "pokud se operace dožije". Prakticky mu dávají ani ne měsíc života. Je to hrozný šok pro něj, pro jeho blízké okolí a i pro mě. Nedokáži to pochopit, nedokáži to přijmout, čtyři dny jen pláču a nejsem schopná myslet na nic jiného, než na něj. Co prožívá, čím si prochází, jestli má bolesti, jestli se bude moct smířit a vidět s 12tiletou dcerou, kterou má z prvního manželství... a v neposlední řadě jestli ho vůbec ještě někdy uvidím. Mám v sobě šílený zmatek.
Až dnes mi ale došlo, že nemůžu být tak sebestředná a zaobírat se jen svými pocity a nutkáním zvednout telefon a zavolat mu, i když o to nestojí. Od sdělení diagnózy se mnou nekomunikuje, jen to, že "všechno končí" a ať žiju život dokud můžu... Vím, že má okolo sebe milující rodinu, přátele, že na to není sám, přesto to jeho odtržení ode mně nemůžu přejít, nejde to. Nemůžu za ním jet ani osobně, nestojí o to, nechce to a v současné době bojuji s angínou, tak aby ji nechytil také.
Jsem v děsné nejistotě, jak mu je, jestli to tzv. vezme rychlý spád nebo se té operace dožije. Chtěla bych sednout aspoň k e-mailu a napsat mu pár řádek, které si přečte nebo nepřečte podle nálady, situace... Ale nevím, jak do toho, co napsat, abych neranila, nebo naopak nepůsobila trapně optimisticky nebo naopak... jak zvolit vhodná slova ... a jestli se mám s tím vědomím, že se mnou nechce komunikovat, vůbec připomínat a nemám raději zůstat v ústraní se svou nejistotou...
Děkuji za pomoc
Napsala jste nám o nečekané diagnóze Vašeho přítele. Snažíte se vyrovnat s jeho závažným onemocněním, hrozící smrtí a hlavně s tím, že se partner nyní nechce vídat, nechce s Vámi komunikovat.
Dobrý den, paní Marcelo.
Je asi na místě být smutná, potýkat se s nečekaným a nechtěným nálezem. Přijmout smrtelnou diagnózu blízkého člověka není otázka hodin a dnů, chce to delší čas. Podobně je to u člověka, kterého se týká nejvíc, samotného Vašeho přítele. Jestli vůbec někdo někdy může tak těžký verdikt přijmout, rozhodně to nemůže být hned a bez potíží či citových výkyvů. V takové situaci se obvykle stává, že pacient potřebuje čas, prostor a zjednává si ho „hlava nehlava“. Některé vztahy nebo kontakty třeba odloží — často ty, které jsou nejnovější anebo nejsou tzv. vrozené (vrozené jsou vztahy s rodiči, dětmi a sourozenci). Prostě na ně nemá kapacitu. To ovšem neznamená, že lidi, kteří jsou takto „odloženi“, to dobře snesou. Také to neznamená, že nejsou pro nemocného důležití. Jen hledisko neúprosného času velí rozlišovat — a vztahy vrozené či dlouhodobé mívají více záležitostí k ukončování či loučení.
Je zřejmé, že Váš přítel je pro Vás důležitý a že rozchod tohoto typu nemůžete zpracovat v době několika dnů. Určitě je v pořádku, že se chcete k tomu vyjádřit, rozloučit se nebo se snažit ho podpořit. Byli jste si blízcí v době zdraví a není divu, že stojíte o blízkost i v době nemoci či umírání. Pokud mu chcete napsat, že na něj myslíte nebo že je pro Vás důležitý a jste ráda za to, co jste zažili (či něco jiného), jistě je to v pořádku. Vaše vyznání či podpora nejsou nic špatného. Důležité asi je, abyste zkusila — pokud to jde — respektovat jeho nárok, že nemusí přijít sdílení či odpověď z jeho strany. Jeho život je vážně ohrožen a je pravděpodobné, že způsob jeho myšlení či pociťování je odlišný od toho, který jste znala. Zvažte tedy, prosím, zda mu chcete dát najevo své city či podporu, anebo chcete něco od něho (ujištění o hodnotě Vašeho vztahu nebo třeba slova útěchy). Na oboje byste jistě měla právo, ale to druhé je teď možná mimo možnosti Vašeho přítele.
Je zřejmé, že i Vy strádáte, cítíte velkou ztrátu. Zkuste si najít pro sebe péči či sdílení tak, jako to lidé obvykle potřebují, když ztrácejí něco nebo někoho podstatného. Je normální, jestli to potřebujete. Jen Vám to asi, bohužel, nyní neposkytne Váš přítel.
S úctou,
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
