Zemřel mi tatínek. Starali jsme se o něj doma, ale při jeho smrti jsem u něj nebyla. Jak se se vším vyrovnat?
Dobrý den, před 5-ti měsíci mi umřel tatínek na rakovinu plic, která dále metastázovala do mozku a dutiny břišní. Průběh nemoci byl poměrně "rychlý" - v dubnu loňského roku jej diagnostikovali a v podstatě do roka umřel - 4.4.2014. Podstoupil docela drastickou chemo i radio terapii,ale stále si udržoval dobrou náladu a naději na vyléčení. To vše i přes to, že jej lékaři, na jeho přání, poměrně přesně informovali o jeho špatném stavu.
Dobrovolně jsem s ním absolvovala všechny hospitalizace na Žlutém kopci v Brně. Dva dny před Štědrým dnem dostal epileptický záchvat, který vše otočil. Táta ochrnul na pravou polovinu těla, sám si nedošel na záchod, zbořila se mezi námi i ta poslední bariéra vlastní intimity. Když nás propustili z nemocnice, roztočil se ten kolotoč, který mi vlastně změnil úplně život. On absolutně odmítl variantu další nemocnice, takže jsme dům upravili tak, aby jsme jej mohli mít v domácí péči. Najali jsme ošetřovatelku, která k nám nejprve dojížděla jen na dopoledne a v konečném stádiu u nás prakticky bydlela. Přes týden se starala maminka s Gábi a o víkendu já s Gábi. Dvakrát do týdne na 2 hodiny se střídali obě moje sestry,ale vzhledem k tomu, že mají obě rodiny a malé děti, nebylo to pro ně tak jednoduché. Já jsem z Prahy na sever moravy dojížděla každý víkend a když bylo třeba zůstala jsem na většinu týdne. Do toho jsem musela po nocích pracovat.
S tatínkem to v pozdější fázi už nebylo jednoduché,mučilo mě, když na mě byl zlý i přes to, že vím, že mě miloval. Skučel bolestí i přes morfin, blouznil, byl jak malé dítě - ten můj velký a nezdolný otec se mi ztrácel před očima. Proplakala jsem spoustu nocí u jeho postele a prosila nějakou vyšší sílu o to, aby mi ho takhle nebrala.. Jeden víkend mě kolega přemluvil,abych s ním a dalšími přáteli jela na otevření sklepů na jižní moravu. Po dlouhém váhání jsem jela - prostě jsem si potřebovala vyčistit hlavu a vidět kolem sebe i něco jiného než zmar a utrpení. A v pátek v noci tatínek umřel... V tomto bodě se můj život nějak zastavil. Mám v sobě obrovskou výčitku, že jsem měla být s ním, že jsem ho v té nejdůležitější chvíli opustila, že možná umřel proto, že jsem se na něj vykašlala, nepřijela,když na mě čekal a byla sobec. Několikrát během toho posledního měsíce jsem měla pocit, že už je to tady a on se z toho vždycky dostal...Ano, vím, jak iracionálně to zní, ale jsou to pocity, se kterými se jednoduše neumím vyrovnat.
Po pohřbu jsem se s tím snažila nějak poprat po svém, ale zároveň jsem se nemohla zavřít před světem, protože maminka na tom byla daleko hůř. Žili spolu 42 let a troufám si říct,že byl její jediná láska. Jak šel čas, začala jsem konečně mít i jiné myšlenky než jen na to, co jsme kde s tátou prožili (procestovali jsme spolu téměř celý svět) a co jsme ještě mohli zažít. Musela jsem začít pořádně pracovat, a práce mi paradoxně pomohla nejvíc, musela jsem trochu mezi lidi.. Před pár dny začalo dědické řízení, při kterém jsem se poměrně dost pohádala se svojí nejstarší sestrou. Po tatínkovi zbyl celkem velký majetek a ačkoliv já jsem nikdy nebyla sběratel fyzických věcí, přišlo mi nefér, aby mi po otci zbyly pouze hodinky s věnováním, které jsem mu dala k padesátým narozeninám a které měl na ruce, když umřel. Při této hádce jsem se od sestry dozvěděla, že jsem se vlastně vůbec nestarala, že jsem si přijela jenom na víkend a že nebýt toho, že ona sehnala Gabču, tak by táta skončil v LDNce. Musím říct, že to pro mě byla docela rána a absolutně netuším, co k tomu moji sestru vedlo, ale hrozně mi tím ublížila. A to, co jsem měla už relativně zvládnuto se mi vrátilo zpátky a já se opět koupu v těch "depresích" jako těsně po tom, co táta umřel. Občas přemýšlím o tom, že bych se s ním zase chtěla setkat a že by mi možná bylo lépe jinde..... Když jsem se tím svěřila svojí celoživotní kamarádce,asi jsem jí tím docela vyděsila a ona mě požádala,abych vyhledala odbornou pomoc. Upřímně nevím, jestli mám na to, abych celý dlouhý příběh někomu vyprávěla. Přece jen ta písmenka a monitor snesou nějak víc....
Děkuji za jakoukoliv Vaši odpověď i když v mém dlouhém příspěvku nebyla položena nějaká konkrétní otázka...
Eva
Napsala jste nám o posledním roce Vašeho tatínka, který jste prožívala s ním, a přiblížila jste, jak to bylo těžké.
Dobrý den, Evo,
rozumím tomu, že jste se mohla cítit zklamaná nebo máte špatný pocit z toho, že tatínek nakonec zemřel, když jste byla pryč. Možná jste si obdobnou zkušenost mohla přečíst v dopisech jiných lidí, kteří psali do naší poradny. Velmi často se stává, že umírající jako by čekal, až jeho blízcí nebudou doma nebo si odejdou do kuchyně uvařit čaj — a zemře, když je sám. Je možné, že v takové chvíli je odchod pro některé lidi snazší, obzvlášť když pečující osoby samy nejsou se smrtí pacienta úplně vyrovnané.
Vypadá to, že se Vám již poměrně dařilo navracet se zpátky do života a s tatínkovou smrtí se smiřovat, ale dědické řízení vrátilo Vaše prožitky zpátky, navíc došlo k neshodě mezi Vámi a sestrou.
Při dědickém řízení často vyplavou na povrch pocity, které si lidé v rodině nesou, často pramenící někde v nespravedlnostech (reálných i domnělých) útlého dětství. Vyrovnávání pozůstalosti tak může být velmi bolestným a mnohdy téměř neřešitelným problémem. Lidé v té době sice racionálně argumentují, ale obvykle jsou vedeni iracionálními a nevědomými popudy. Bohužel ale tak vznikají další bolestné křivdy a nenapravitelná poškození vztahů. Je možné, že se taková věc přihodila mezi Vámi a starší sestrou. Poměřování, kdo se jak staral a kdo si co zaslouží, obvykle vede pouze ke zraňování, V takovém případě je lepší využít právně zakotvených pravidel na vypořádání pozůstalosti.
Pokud máte, Evo, pocit, že by bylo lepší zemřít, necítíte se na zdolávání obtíží současné životní situace a Vaši blízcí se o Vás začínají bát, a ani Vy sama si nejste sebou v této věci jistá, je asi potřeba, abyste dostala více podpory pro překonání tohoto období. Vaše pocity odpovídají stavu, kdy už člověk nemá dost sil, často v reakci na dlouhodobý stres, zármutek nebo přetížení. Zvýšená péče o Vás, o Váš zdravotní i psychický stav by mohla přinést úlevu. Je dobré, že jste se dokázala svěřit kamarádce a ta odhadla, že už je na čase hledat pomoc. Nevím, jestli se Vám ulevilo, když jste psala e-mail do naší poradny, ale přála bych Vám, abyste mohla podobným způsobem sdílet své trápení více či častěji. Mít možnost ohlédnout se, prožít, co se s Vámi děje, vyjádřit vše, co se Vás dotýká. Takovou pomoc Vám mohou poskytnout blízcí lidé, když na to mají kapacitu, nebo psychoterapeuté. Psychoterapeut by Vám mohl být dočasně oporou — bez obav, že ho zatěžujete nebo že ho vyděsíte. Proto bych Vám doporučila, abyste zvážila možnost psychoterapie, abyste nemusela opakovaně prožívat trauma z tatínkova odchodu a neshod v rodině.
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
