Maminka leží v umělém spánku. Pečuji též o tetu a manžela. Dochází mi síly - jak dál?

Dobrý den, paní Břenková.

Vážím si důvěry, s kterou se na nás obracíte. Ocitla jste se ve velmi náročné situaci – umírá Vám maminka, navíc v nemocnici napojená na přístroje. K tomu se přidružují další starosti – péče o ostatní členy rodiny, o zdraví Vaše i ostatních, obstarání běžných potřeb. Snažím si představit, jak vyčerpaná z toho můžete být. Chápu, že se můžete cítit také bezmocná a zklamaná, že mamince nemůžete zajistit důstojnější odchod. A v duchu před Vámi smekám: tolik sil jste v sobě vykřesala, tak dobře jste si dokázala zorganizovat čas, když si při tom všem vyšetříte každý den notnou chvíli na pobyt s ní!

Jako nejbolestivější vnímám maminčino odcházení. Rozumem víte, že to jednou nastane a že už „je čas“. Ale duše to zažívá jinak. Naplňuje Vás smutek a pocit prázdnoty. Bolí to, ale tyto prožitky patří k umírání, k loučení s tím, koho jsme měli tolik rádi a s kým jsme prožili tolik dobrých chvil. A je to normální. Možná se ve Vaší duši skrývají i jiné pocity – lítost, zlost na lékaře nebo na osud, pocit, že jsme bezmocní a vydaní napospas, možná i nechuť jít dál nebo se věnovat obvyklým věcem. Tyto i další pocity jsou také přirozené a patří k loučení. 

Lidem v podobné situaci často pomáhá, když si udělají každý den chviličku pro svou duši – chvíli, kdy si uvědomí a připustí své pocity. Kdy třeba i pláčou nebo se vztekají, kdy naslouchají sami sobě. Emoce se tak dostanou ven a netlačí tolik v nitru. Hodně úlevné bývá také zvolnit – dopřát si „hájený čas“, kdy děláme jen to nejnutnější a dopřáváme si prostor k hojení ran své duše. Kdy některé běžné úkoly svěříme na čas někomu dalšímu. Chci Vás k tomu povzbudit.

Úlevné také bývá, když můžete hovořit s někým, kdo rozumí pohledu Vaší duše. Píšete, že Vaše okolí Vás spíš někam tlačí. Je tu někdo, kdo vnímá Vaši bolest? Mohl by porozumět někdo, koho jste doposud nezkusila oslovit – např. duchovní některé církve, bývalá spolužačka, třeba i linka důvěry. Možná se ve Vašem okolí schází skupina lidí s podobnou zkušeností – v Praze takto funguje např. klub Podvečer (nevím, odkud jste, pokud je pro Vás Praha dostupná, platí i pro Vás pozvání k návštěvě).

Přemýšlím i o tom, kolik toho máte na sobě naloženo. Píšete o nemocné tetě, o manželových (a možná i Vašich) zdravotních neduzích. To je víc než dost. Obdivuju Vaši vnitřní sílu. Zvažte, zda byste mohla část Vašich aktivit svěřit na čas někomu dalšímu. Na dobu několika nejbližších týdnů, abyste se mohla věnovat jiným důležitým věcem. Jiným příbuzným, známým,… Některá zařízení pro seniory nabízejí tzv. respitní pobyty – po dobu několika dní nebo týdnů se starají o Vašeho nemocného, abyste mohla „dobít baterky“ (nebo se víc věnovat mamince).

Ještě se krátce vrátím k tomu, že si vyčítáte, že maminka nemůže umřít doma, jak byste jí i sobě přála. Moc mě mrzí, že to není možné. A chápu tu bezmoc a možná i zlost. Mně na Vás velice oslovilo, jak dobře jste s maminkou prožily čas předtím – že jste si byly blízké, že jste směly spolu zažít mnoho dobrých chvil, že i teď za ní chodíte a děláte, co jde – zůstáváte s ní, i dlouhou dobu, hladíte ji, jste s ní. Vypadá to jako málo, ale vůbec to není málo, věřím, že pro maminku je to velmi dobré a důležité. Velice si toho vážím (a věřím, že maminka také).

Vážená paní Břenková, přeji Vám mnoho sil tělesných i duševních, abyste maminku dobře doprovodila na konci její pozemské pouti. A také Vám přeji, abyste nezapomínala pečovat o sebe a svou duši. Budu na Vás myslet.

Petra Hálková