Maminka umírá a dělá, jako by se nic nedělo. Já bych o smrti chtěl mluvit. Jak začít?
Dozvěděl jsem se, že nemoc mojí 58-leté maminky se už nedá vyléčit a moc času jí nezbývá. Máma dělá, jako by se nic nedělo, její partner vlastně taky. Já bych o tom chtěl mluvit, ale nevím, jak začít a jestli vůbec můžu začít. Můžete mi prosím poradit, jak na to?
Píšete o své mamince, která je v posledním stádiu nevyléčitelného onemocnění a jejíž čas se krátí. Ona ani její přítel však nechtějí o o nemoci hovořit a dělají, jako by se nic nedělo. Vy byste rád toto téma otevřel, ale nevíte jak a jestli je to vůbec můžete.
Dobrý den, Ivo,
jedním ze způsobů, kterým lidé reagují na příchod vážné, život ohrožující nemoci, je její popírání. Popření je jedním z psychických obranných mechanismů, kterým se bráníme proti úzkosti a pocitu ohrožení, jež v nás většinou konfrontace s konečností našeho života vyvolává. Popření nemusí být plně vědomé a uvědomované, nemocný člověk ani jeho blízcí to nedělají „schválně“. Vyrovnávání se s perspektivou nevyléčitelného onemocnění probíhá v čase, jeho průběh je individuální a každý člověk má své vlastní tempo. I příbuzní nemocného se vyrovnávají s faktem nemoci podobně jako nemocný sám. I oni mají své individuální tempo, své způsoby reagování a své obranné mechanismy.
Pravděpodobně se cítíte být na rozhovor připraven, vaše maminka však možná ještě k takovému hovoru připravená není. Pokud vůbec o své nemoci nehovoří a ani ji nezohledňuje ve svém životě, pak Vám nezbývá nic jiného než respektovat její tempo vyrovnávání se s nemocí, rozhovor o nemoci nezačínat a být pozorný ke změně jejího prožívání. Nemocní často nezůstanou u popírání onemocnění. Například i zhoršování zdravotního stavu mívá odezvu také v jejich psychice.
Někdy se však nemocní bojí hovořit o své nemoci a o svých obavách proto, aby příbuzné nezraňovali a nezarmucovali. Pokud je toto případ Vaší maminky, pak s ulehčením přijme Vaši nabídku k rozhovoru. Tu můžete udělat kupříkladu tak, že projevíte zájem o to, jak se cítí, zda nepotřebuje Vaši pomoc a zeptáte se, co si o svých případných potížích myslí. Tím dáte najevo, že s Vámi o svém onemocnění může hovořit. Záleží už na ní, jestli bude moci hovor dále rozvíjet. Z jejích odpovědí a reakcí to jistě spolehlivě poznáte.
Pokud se o nemoci přeci jen Vaše maminka někdy sama zmiňuje nebo zmiňovat začne, pak je to vhodná příležitost k tomu, abyste si spolu více o tomto tématu pohovořili. Udělejte si dostatek času, zajistěte si soukromí a proberte citlivě a s porozuměním to, co vás oba trápí.
S pozdravem
Tereza Soukupová
Dotaz zodpovídá
