Zemřela mi maminka, umírání bylo strašné. Nemám do ničeho chuť, bojím se vlastní smrti. Co dělat?
Dobrý večer,dlouho jsem se odhodlávala napsat,ale jsem na tom čím dál hůř.Maminka mi umřela 24.května2014 na rakovinu žlučníku.Nemůžu to pořád pochopit,bylo to tak rychlé,půl roku se trápila.Věřila,že to bude dobré.Týden před smrtí,mamince řekly doktoři,že chemoterapie už nebude,že půjde do hospicu,nebo si ji vezmem domů.To ještě vnímala a byla z toho ortelu hotová.Bylo jí teprve 58 let,sportovala zdravě jedla,byla to nečekaná rána.Byli jsme nejlepší kamarádky a já ji ztratila.Pořád musím myslet na to jak trpěla představou,že je konec a nejde to vrátit,ani zastavit.Poslední týden mám pořád před očima,měli jsme maminku doma.Umírání bylo strašný,vůbec nespala,byla neklidná.Pořád slyším jak mi říká:je to v prdeli,že?Já musela mamince mojí milované říct,že jo.Je mi 39 let a přestala jsem mít chuť kupovat nový koberec,malovat byt, učit se něco nového.Plánovat něco.Bojím se,že tady za chvilku nebudu a budu umírat tak těžce jak maminka.To konečno mě strašně děsí.Já vím,že tam každý musí,ale po tom co jsem viděla maminku umírat imi připadá všechno co dělám zbytečný.Nevím jak se stím mám.vyrovnat
Napsala jste nám o svých obavách z umírání, které jsou silně ovlivněny odchodem Vaší maminky, která zjevně neměla dostatek času na to, aby se mohla s blížícím se koncem života smířit, podobně jako jste na to neměla prostor Vy.
Dobrý den, paní Evelin,
představuji si, že kromě těžkého loučení jste také byly obě v šoku a maminčina smrt vás zastihla nepřipravené.
Chápu, že Vám může nyní jakákoliv aktivita v životě připadat zbytečná, když může vše vzít tak rychlý obrat. Z tohoto pohledu může působit jakési zabydlování v životě poněkud nadbytečně. Na druhou stranu čas, který máme na život, může dávat smysl, když tu omezenou dobu naplňujeme něčím hodnotným nebo necháváme něco pro další lidi. Vaše maminka Vám jistě předala v průběhu těch 39 let i jiné věci než strach a bolest z umírání. Láska a přátelství, které jste se s ní naučila, teď asi hodně chybí, ale možná je to dar, který můžete žít dál i po maminčině smrti. To ovšem nic nemění na tom, že teď pravděpodobně potřebujete vše zpracovat, odžít a odtruchlit.
Do aktivity a chuti do života se člověk nemůže příliš nutit a ztráta víry v život je opravdu bolestná. Na nějakou dobu po odchodu blízkého člověka je docela přirozená, vždyť musíme svůj život přestavět bez člověka, kterého jsme měli rádi. Po určité době však brání pozůstalému v dalším žití. Také realita smrti může velmi změnit náš pohled na svět. To, co bylo skryto, je najednou až příliš přítomné. Navíc jste popisovala maminčin odchod jako náročný, těžký a neklidný, což pozůstalým obvykle vyrovnávání se ztrátou komplikuje. Vždy si pro sebe a blízké přejeme smrt klidnou a máme představu, že jinak by se ani odcházet nemělo. Bohužel, smrt je komplikovaný proces a v umírání hraje roli mnoho faktorů fyzických i psychických, a tak mnoho lidí působí v posledních chvílích neklidně a odchod ze života pak není jako usínání. Někdy to pozůstalé vyděsí, přestože sám umírající možná právě tím zvládne dokončit v životě to, co potřebuje. Doporučovala bych Vám obrátit se na odborníka – psychoterapeuta nebo na duchovního, aby Vám pomohl zpracovat tuto velikou ztrátu a změnu. Podpora a prostor pro Vaše pocity a prožitky by mohly pomoci, abyste se mohla vrátit do života navzdory obavám z umírání a smrti. Prožila jste zřejmě bolestné trauma při maminčině umírání a taková psychická bolest si zaslouží ošetření stejně, jako se ošetřují rány na těle.
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
