Maminka umírá - jak si promluvit o jejím zdravotním stavu?
Dobrý den,
obracím se na Vás s dvěma dotazy.
první se týká mé maminky, je v terminálním stadiu rakoviny, neví o svém stavu, prý snad týdny..dozvěděla jsme se to před 14 dny na naléhání u onkologa, jinak by nic ani neřekl..
zbylo na mě tedy tento ortel mamince oznámit, je mladá, 60 let, těšila se do důchodu, celý život tvrdě dřela..a zatím důchod prožila chemoterapie a nyní smrt..maminka byla vždy uzkostná, muselo se kolem ní chodit po špičkách kdykoli se něco dělo, již ted je ze svého špatného stavu na prothiadenu a neurolu, ale zatím moc nepomáhají, mamka je neštastná z toho jak je ji pořád zle, hůř a hůř..
Ona se vždy vyhýbala zprávě o stavu zdraví, nikdy se nezajímala, měla metastaze, brali ji víc orgánů než měli, nezeptala se proč, brala to jako samozřejmost, je až dětinsky naivní, ona věří, že se vyléčí, i když při zjistění diagnozy bylo pozdě, IV.stadium..
Nyní již je v paliativné péči, tádné další chemo, nic..to vía přesto jakoby nechápala proč ne, vůbec si to neuvědomuje..občas říká, snad naberu sil a bych ji podstoupila později at mám jistotu, že se toho zbavím uplně..ja osobně to nechápu, přeci nemůže být tak naivní, strašně se brání pravdě, klade otázky a že se uzdravím apod..
vůbec nevím co dělat, stav se zhoršuje a pořád se ptá kdy už ji bude lépe, že už to nevydrží..je to pro me strašně těžké..asi bych ji ráda sdělila pravdu, ale nevím jak, bojím se reakce, že ji to položí, něco si udělá..co myslíte, říct? a jak? sháním psychologa, který by k nám došel, ale jsme na vsi..takže iluze že seženu si nedělám, není tu pokrytá aní pořádně hospi. péče..
a druhý dotaz se týká mne..
maminka na mne byla vždy až uzkostně upnutá co od nás odešel otec, žila jen pro děti..ted se o ni starám doma, i když půl roku bydoím jinde..
je možnost se střídat s bratrem, upřímně, být 24 hodin 7 dní v týdnu s ní doma, je nad moje síly, blbnu z toho, nevím jak ji utišit, vím, že je ráda, že tu jsme, ale naříká, brečí..já občas potřebuji nabrat síly, mám doma přítele , po kterém se mi stýská, psa..domov..a ted jsme z něj vytržená, bojím se o vztah..skoo se nevídáme, když jo, jsme podrážděná, unavená..
chci být s mamkou co nejčastěji jak to půjde, jsem tu 5 dní v týdnu..jenže s ezačíná stávat, že když odjířdím, tiché výčitky, vidím na ni jak ji to bolí, i když je s ní doma bratr, ptá se a kdy mi zas přijedeš? říkám jedu v pá večer přijedu v neodpo a na to reaguje až tak dlouho? a skoro breří, chápu jak ji je mizerně, ale já už cítím pokud neodjedu na čas, že se sesypu..a když odjedu, jsme k ničemu, pořád nanni myslim, že jsme ji na čas opustila, že doma tpí a chce mě u sebe..mám výčitky, bojím se, že umře, když u ní nebudu..nevíme jak dlouho to může trvat, týdny, měsíc, dva.
jsem sobecká, že občas chci být s přítelem u sebe doma, že přítel plánuje výlet, aby mne rozveselil a já se na něj těším, že plánuji, jak pijedeme se někam podívat, bavit na dn, když ona doma trpí?
s přítelem jsme měli těžké období, skoro rozchod, ted jsme k sobě ašli cestu, je nám spolu zas krásně, snaří se mne podržet, ale asi se i trochu ojím, že to, když bych byla 7 dní v týdnu pryč, by vztah hodně narušilo, já pak přemílám, co dělá, s kým je, že se baví někde a já tady ama v místnosti breřím zoufalstvím, když mamka konečně usne a je ji chvíli dobře..
on za mnou jezd jak může, ale pracuje 12hodin.směy, tak je to těžké a když přijede, nechci ho brát domů, mamka e necítí, když je tam někdo cizí, zvrací..tak se jdem projit po vesnici a pak zas jede..
zatím to šlo takto, že jsme na 2 dny odjela, nabrala sílu a jela zas k ní, se starat, ted až ji oznámíme pravdu, bojím se, že pokud bych chtěla jen na den pryč, že budou výčitky..co má mdělat?
občas mne přepadají i ošklivé myšlenky, že si to uavinila sama, pre 3 a půl roku trvalo než šla k lékaři a už ta rakovina byla takto rozjetá, nechtěla chodit na kontroly na chirurgii po operaci, tak má srůsty..bála se doktorů a razila heslo, dokud mi nic nenajdou, ic mi není..já jsme nechala brigády, kde jsme snad i mohla dostat smlouvu na plný uvazek, bl to můj jediný příjem, nechala jsme ji, abych se o ni mohla starat a umřít doma, nemicnici by se zbláznila..příspěvek na péči zatím nemáme, protože když ji bylo lépe odmítla, že není ležák, čili jsme ted i ve finanční tísni a mám pocit, že to nikoho ani nezajímá, bratra, ji..berou to jako samozřejmost, chápu mamku, že takto neuvažuje, že má dělat co se sebou, ale to já taky, ty myšlenky mě štvou..umírá a já se zlobím..
Píšete nám dva dotazy, oba se týkají situace s Vaší maminkou, která umírá na rakovinu. Staráte se o ni doma a v současnosti hledáte způsob, jak si s ní promluvit o jejím zdravotním stavu, maminka se konkrétním informacím o své nemoci vždy vyhýbala.
Dobrý den, Anno,
nejdřív chci ocenit Vaši péči, vážím si toho, jak se o maminku staráte, i když Vás to stojí spoustu sil. Věřím, že to musí být ještě o to těžší, že si maminka nepřiznává realitu své situace. Zřejmě podobně jako Vy považuji za lepší, když si nemocný člověk dokáže se svou rodinou a lékařem otevřeně promluvit o tom, jaké jsou vyhlídky na uzdravení nebo neuzdravení a jak budeme postupovat dál. Nicméně na druhou stranu známe případy nemocných, kteří takovou informaci z nejrůznějších důvodu opravdu nechtějí znát, a potom bychom měli jejich přání respektovat. Můžete zkusit toto téma s maminkou otevřít, třeba se jí přímo zeptat „Mami, kdybych se od doktora dozvěděla nějaké špatné zprávy, chtěla bys je ode mne slyšet?“ a uvidíte, jak bude reagovat. Třeba se tím otevře prostor pro hlubší povídání a možná že to maminka jen rychle ukončí nebo zamluví. Nebo Vám přímo řekne, že takové věci ona slyšet nechce. I když to může být těžké, jak už jsem psal, měli bychom druhého v takové situaci respektovat. Zároveň ale můžete mamince říct o své lítosti, o Vašem strachu, že toho času už není tolik a že nevíte, jak k ní přistupovat, když o tomhle nebudete mluvit. Také se zkuste zamyslet nad tím, co by se změnilo, když byste takový rozhovor s maminkou měla a ona přijala fakt, že umírá. Pokud Vás napadají věci, které byste potom chtěla udělat, slova, která byste chtěla říct, možná je můžete říct nebo udělat už teď. Opět se to dá podat třeba jako „Mami, vidím, že ta nemoc je opravdu vážná a bylo by mi líto, kdyby se Tvůj stav zhoršil tak, že bychom už nemohli udělat … že už bych Ti nemohla říct, že …“ .
V druhém dotazu popisujete svůj vnitřní zápas o to, jestli jste sobecká, když maminku občas opouštíte nebo chcete trávit více času se svým přítelem. Anno, chtěl bych Vás podpořit v tom, že je důležité, abyste myslela i na sebe a postarala se nejen o maminku, ale i o Váš život a to, co je pro Vás důležité. Tak, jak to popisujete, děláte pro maminku maximum a nikdo po Vás nemůže chtít, abyste se sama vyčerpala nebo kvůli péči o maminku přišla o svůj vztah. Věřím, že to by si nepřála ani maminka, i když chápu, že jste pro ni důležitá a nerada Vás vidí odcházet. Možná o tom jen nechce mluvit, ale přitom si v hloubi srdce uvědomuje, že váš společný čas je vzácný. Vy se jí můžete věnovat nejlépe, jak dovedete, ale vedle toho máte také zodpovědnost za svůj život a ostatní vztahy a nemáte se naprosto za co omlouvat, když potřebujete od maminky odejít a věnovat se chvíli i jiným oblastem Vašeho života.
Často se stává, že se lidé o svého blízkého starají ve dne v noci a pak, když si na deset minut odskočí, ten člověk zemře. Někoho potom občas trápí výčitky svědomí, že tam v tu chvíli nebyl. Důležité ale je, abyste se mohla po čase, ať už po roce nebo deseti letech, podívat zpět a říct si, že jste udělala, co bylo ve Vašich silách. To neznamená obětovat svůj vlastní život, ale udělat to, na co v tuto chvíli máte sílu a co Vám umožní okolnosti.
K tomu Vám budu držet palce.
Martin Loučka
Dotaz zodpovídá
