obtěžování

Dobrý den, paní Evo,

popisujete složitou situaci s ovdovělou matkou, která odmítá přesun do pobytového zařízení, ale sama se o sebe rovněž už postarat nedokáže (inkontinence, možná demence). Domluvili jste pro ni pečovatelskou službu a jako rodina se střídáte v péči. Babička si ale téměř nic nepamatuje, hodně pak telefonuje Vám, rodině kamarádky a známým nebo se ke kamarádce rovnou vydá. Situace je už velmi náročná nejen pro rodinu ale i okolí. Jste již u konce sil a zajímá Vás, co lze dělat po právní stránce, jak lze situaci řešit.    

Vámi popsaná situace je pro Vás všechny evidentně velmi náročná. Vy i celá rodina se snažíte dle svých sil a možností o babičku pečovat. Navzdory úsilí vás všech a zajištění pomoci pečovatelek se situace stala takřka neúnosnou. Je dobré a chvályhodné, že je do péče zapojená celá rodina, že se můžete prostřídat, navzájem se podpořit a společně přemýšlet, jak situaci řešit.

Píšete, že Vaše matka odmítá přesun do ústavu či domova. Rozumím, že její umístění v pobytovém zařízení by celkovou situaci značně ulehčilo všem zúčastněným a i pro babičku by zjevně bylo v mnoha ohledech bezpečnější variantou a zárukou nepřetržitě dostupné pomoci a péče. V matčiných 92 letech je však nesmírně těžké si jen představit, že by najednou měla žít jinde než ve známém prostředí svého domova, kde je zvyklá. V tak vysokém věku mají lidé pocit (někdy oprávněný), že opustí-li domov, bude to jejich konec.

Uvádíte, že matka ovdověla letos v lednu, to je skutečně velmi krátká doba. Pro člověka je ztráta partnera zásadní změna, se kterou se jen stěží a pomalu vyrovnává – v matčině věku to není o nic snazší, ba právě naopak. Z toho, co dělá — jak často a vehementně se dožaduje lidského kontaktu (ať už po telefonu nebo osobně), vnímám, že jí jde především o to, nebýt sama.

Napadá mě, že tyto její projevy mohou kromě jiného možná souviset i s úmrtím Vašeho otce. Píšete, že měla takové tendence celý život, tak si říkám, že někdy smrt partnera tyto sklony umocní a zesílí. Babičku neznám, mohu tedy jen odhadovat, proč se takto chová – může jít o formu truchlení, možná volání o pomoc či o pozornost, strach z opuštění a osamělosti, což bohužel pro Vás a okolí dává najevo (ať už vědomě nebo ne), výše uvedenými způsoby. Podobají se způsobu, jakým si o pozornost a pomoc říkají malé děti.  

Připadá mi, že Vy a Vaše rodina byste možná ještě nějaký čas situaci vydrželi, ale není pro Vás přijatelné, že babička svým jednání zatěžuje i své okolí — kamarádku a její rodinu, která už je z jejích telefonátů, návštěv a jejich následků i rozruchu v domě, zoufalá.

Ptáte se na možnost právního řešení a na to, zda blokovat možnosti volání z matčina telefonu. Na tuto otázku si vlastně zčásti odpovídáte sama, když píšete, že by se tímto krokem pravděpodobně zvýšila frekvence návštěv kamarádky — což jistě není žádoucí podobně jako vysoké účty za babiččino telefonování a frekvence volání. Je jasné, že když člověku zazvoní telefon téměř 80 krát denně, je to přinejmenším vyčerpávající a člověk z toho může být plným právem unavený nebo rozzlobený. Na druhou stranu nevím, zda jste uvažovali nad tím, jaké by pro Vás a rodinu bylo vědomí, že se nikomu babička nedovolá ani v případě, že by potřebovala skutečně pomoci.

Ohledně právní stránky věci: nebude-li babička souhlasit s přesunem do pobytového zařízení, nic s tím nepořídíte, neboť bez jejího souhlasu ji v domově umístit nemohou (v případě, že je svéprávná). Uvádíte, že matka má nejspíš stařeckou demenci. Pokud je tomu skutečně tak, pak se obávám, že není dlouhodobě udržitelné, aby byla sama doma. Zatím putuje na návštěvu za kamarádkou, ale časem by se mohla třeba vydat i jinam a ztratit se nebo se vystavit jiným rizikům venku na ulici. Lidé s touto diagnózou pak začnou zapomínat i běžné věci, jako je vypnout sporák, vodu apod., kdy už není bezpečné ani pro ně samotné být doma sami. Možná by stálo za to vzít matku k lékaři, aby se potvrdila či nepotvrdila diagnóza demence, a Vy tak získali jistotu, jak na tom doopravdy je.

Napadá mne, zda by pro Vás (a samozřejmě i pro babičku) bylo schůdné pořídit jí osobní asistentku, která by s ní mohla být doma celý den a zajistila by vše potřebné (hygienu, společnost, dohled nad správným užíváním léků atd.). Asistentku lze zajistit v případě potřeby i na noc či víkend, mohla by dohlédnout na frekvenci telefonátů i na to, aby se babička nedobývala na kamarádku. Dost možná by tato její potřeba sama odezněla jen přítomností asistentky.

Podobně lze třeba poskládat služby pečovatelek (kontakty najdete na stejné adrese) tak, aby byla pokryta delší doba přítomnosti u babičky, než se k ní dostane po práci někdo z rodiny.

K častému telefonování a depresivním řečem, které také zmiňujete, mě napadá, že funguje Zlatá linka seniorů – 800 200 007, která je bezplatná, funguje ve všední dny od 8 do 20 hodin, kam mohou senioři volat a popovídat si. Existuje také Senior telefon – 800 157 157, který je nonstop a funguje jako krizová pomoc.

Přála bych Vám, aby se podařilo situaci s babičkou zklidnit a alespoň částečně vyřešit, aby byla pro vás všechny přinejmenším únosnější.

S pozdravem

Tereza Bímová