Naše životní cesta

Dobrý den, život v naší rodině se změnil téměř před 7 lety, kdy byl mému manželovi diagnostikován sarkom čelisti, v 35 letech. První úder rakoviny jsme zvládli, manžel se k tomu postavil statečně s vůlí žít. Ač to pro nás bylo náročné období, vůbec jsme nevěděli co nás čeká, podstoupil velmi náročnou operaci obličeje, kdy mu byly odebrány kosti a tkáně z levé půlky obličeje. Ale vše jsme zvládli. Naučili jsme se žít jinak, v lásce, pokoře, víře. Hodnoty byly úplně jinde než před nemocí. Před dvěma lety přišla recidiva a udeřila silně. Za dva roky manžel podstoupil několik chemoterapií, další záření, biologickou léčbu. Ty dva roky byly náročné, neustálé komplikace s léčbou, téměř stále hospitalizovaný, ale nevzdával se, vůle žít byla ohromná, ačkoliv byl neskutečně vyčerpaný a neustále trpěl bolestmi. Bohužel nic nezabralo a nemoc postupovala. V březnu nám lékař sdělil: ,,Nic pro Vás nemáme, možnosti jsou vyčerpané." Přešli jsme pod hospicovou péči. A najednou přišel zlom, začalo selhávat tělo. Tělo už bylo příliš unavené na uzdravení v které jsem stále věřili. 8.6.2022 mi zemřel můj nejlepší přítel, láska mého života, manžel a tatínek našich dvou dcer. Zemřel doma v kruhu svých milovaných, kde byl nejšťastnější. Bylo mu 42 let. Dcerám je 17 a 13let, zemřel pár dní, před mými 43narozeninami. Žili jsme spolu 21 let. Nesmírně si ho vážím a vzhlížím k němu za to jak byl statečný, laskavý, jak se o nás staral, jak nás miloval. Zůstala jsem s ním doma, byla jsem s ním do posledního výdechu a jsem moc ráda, za to, že jsem mohla být součástí jeho odcházení, ač to bylo neskutečně těžké. Dny plynou a já mám pocit, že jsem na tom stále hůř, neskutečný stesk, samota, prázdnota. Vím, že mi ho už nikdo nevrátí, nenahradí, že se musím naučit žít jinak. Mám dvě úžasné dcery pro které tu chci být. Nechal tu odkaz lásky, která mezi námi stále je. A děkuju denně za to, že jsem mohla být součástí jeho života, že jsem s ním poznala bezpodmínečnou lásku, že jsme holkám vytvořili laskavé prostředí rodiny. Zbyly jen vzpomínky a já stále pláču a věřím, že přijde den, kdy se zase usměju, ale nikdy už to nebude stejné, už jen jiné. Jako i já se cítím jiná. Jeho krásné, čisté duši přeji klid. Vám všem co to prožíváte stejně jako já přeji sílu jít životem dál, protože přesně tak by si to přál můj Pája, tak jistě i Vaši milovaní.
Andrea