Smrt manžela

Je to deset mesicu co mi tragicky zemrel přítel, byli jsme spolu skoro třicet let. Bohužel nebyli jsme oddáni. Velmi ráda bych sdílela své pocity s někým, kdo mi rozumí. Pokud byste chtěla, můžeme si psát přes mail. Souhlasím s Vámi, že víkendy jsou velmi těžké. Mám postiženého syna, se kterým si nepopovídám a jsem pořád sama.

Milá Pavlo
protoze jsem prozila to co Vy, tak Vam rozumim. Cítím se presne tak jako Vy. Nebyla jsem se svym mužem tak dlouho jako Vy, ale udělal pro mne a me deti tolik, že na to nezapomenu do konce svého života . Moc mi chybi , cítila jsem se s nim bezpecne, se vším si věděl rady a vzdy jsem u něj našla zastání. Po rok a půl trvajícím boji s tou nejhorší nemoci mi zemřel 9.1.2018 doma v náručí, protoze jsem s nim chtěla byt do poslední chvile. Prestala jsem chodit do prace a skoro tři měsíce s nim byla doma a starala se o něho. Bez pomoci mobilního hospice bych poslední dny nezvládla. Bylo to hrozne a tato nejsmutnější životní zkušenost, jako je byt součástí umírání milovaného muže mi zcela ovládla život az do současnosti. Také chodím do prace, mam už dospele syny, ale mají sve životy a syny mého muže zajímalo jenom dědictví. Snažím se žit a myslet na lepší budoucnost a když už si myslím že je lépe tak mi něco připomene muže , třeba jídlo co měl rád nebo písnička kterou si prozpevoval když byl šťastný a dobre se bavil a je to v háji. Někdy když je mi smutno musim vypadnout z bytu kde vidim na kazdym kousků otisk jeho šikovných rukou a jdu se projít do nedalekého obchoďáku a zajdu na kávu jen abych byla mezi lidmi. Nikomu to neříkám, jste první , protoze jak jste napsala, kdo neprozil nepochopí.
Když budete chtít ozvete se mi, můžeme si napsat, popovídat a zkusit si vzajemne zmírnit smutek nad ztrátou milovaného muže. Musíme žit dal pro sve deti a lidi, kteří nás mají rádi.
Ivo