Bolest a hyeny mezi námi.

Také bojuji už 5 rok pro mne se skutečností, že už se mi manžel nikdy nevrátí. Ano, okolí kolem nás si zvyklo, že jsem sama bez dětí a jak se zdá, přežívám! Ale není komu sdělit, jaká to vůbec bolest je, budu opravdu silná, podlehnu, přežiju? Pár jedincům se v životě podaří prožít část života s tím "pravým". Mně se to povedlo na druhý pokus, v druhém manželství. Hledali jsme se až jsme se našli! Je to dar, štěstí, osud? Nevím, ale bylo to ohromné. Štěstí, které trvalo pouze 22let, život naplněný, naprostá shoda snad ve všem, jedním slovem štěstí. A potom úder, blesk, naprostá beznaděj, pohroma ze dne na den! Manžel, ač byl sportovec tělem i duší, zemřel ve spánku na infarkt. Nic jsem nebyla schopná pojmout, pochopit a vzít na vědomí. Šok, agónie, beznaděj. Během svého soužití jsme si spolu dostavěli dům, jen proto, že s výhledem někdy na stáří, budeme jeden, nebo druhý zajištěný. Nestalo se, na katastru byl jako majitel domu pouze můj manžel a jeho matka měla to ohromné "štěstí", že svého syna přežila a mohla podle platného zákona požadovat polovinu majetku mého manžela. Šikovnými zásahy právníků se toho domohla, ač si byla vědoma, že i macecha by se ke svému synovi zachovala příkladnějším způsobem. Paní je dnes 93let, možná, že ani neví, že po svém jediném synovi něco zdědila, ale na 100% to ví rodina její dcery, sestry manžela. I tak to v životě chodí, jako děti bychom měly už za života, podle platných zákonů, kalkulovat a obíhat notáře se závětmi, kde si výslovně nepřejeme žádnou účast svých rodičů na svém pohřbu, ale ani u dědického řízení!!! Pamatujme bohužel i na toto. Dagmar