Díky všem z Domácí péče

Následující příběh o odchodu naší maminky píši hlavně proto, abych poděkovala všem pracovníkům terénní hospicové péče, kteří své náročné poslání plní s velkým odhodláním i laskavostí, kteří pomáhají nejen těm nemocným, ale podporují i ty, co pečují.
V průběhu ledna se maminka mého muže dozvěděla od svého onkologa smutný ortel, že už pro ni nelze nic udělat. Tato zpráva změnila od základu vše. Hlavně maminku, která s rakovinou dosud bojovala jako lvice více než deset let. Když už se zdálo, že je vyhráno, objevily se neléčitelné a rychle rostoucí metastáze nad ledvinami.
Nikomu z nás se nechtělo věřit, že ženě, která byla proslulá svou činorodostí, pracovitostí a velkým srdcem, zbývá jen pár měsíců života. Maminčin stav se však týden co týden zhoršoval, trpěla bolestmi a neustálými nevolnostmi. Na konci jara byla již situace neudržitelná, bylo jasné, že je třeba jednat rychle. Maminka začala brát stále silnější opiáty na bolest, lékař ji doporučil pobyt v lůžkovém hospici.
S manželem jsme cítili, že to nejlepší, co pro maminku můžeme udělat, je, vzít ji k sobě. Ve středu odpoledne, jsem si našla kontakt na domácí hospicové služby v našem regionu, spojila jsem se se sestřičkou a vše jsme domluvily. Manžel převezl maminku z jejího bydliště k nám. Společně s dětmi jsme babičce připravili pokoj. A už následující den, ve čtvrtek dopoledne, k nám poprvé zavítala sestřička z domácí péče. Během necelých dvou dnů bylo vše zařízeno, včetně formalit.
Maminka byla sice unavená z dlouhé cesty, ale šťastná. Náš domov se stal i jejím domovem, žel jen na necelé dva měsíce. Jsem na rodičovské dovolené, takže nebyl problém být babičce stále nablízku. Do péče se zapojovaly i děti, hlavně nejstarší šestiletý syn. Nosily babičce pití, podávaly věci, vyprávěly, co celý den dělaly… Starali jsme se o maminku, jak jsme nejlíp uměli, jak jsme cítili, že je to správné. Naše úloha byla hlavně ta hladící, povídající a ruku držící. Odměnou nám byl babiččin úsměv a stisk ruky.
Po praktické stránce nám velmi pomáhaly sestřičky z kutnohorské domácí péče. Půjčily nám potřebné pomůcky, vozily léky, takřka denně dávaly mamince infuze či injekce na bolest, ošetřovaly dekubity, radily nám a psychicky podporovaly. Sestřička z domácí péče byla s námi i v době nejtěžší, v čase babiččiny smrti.
Od maminčina odchodu uběhlo už půl roku, stále to však moc bolí. Doba, kdy už jsme věděli, že se žádný zázrak nestane, že nám maminka opravdu umírá, byla ta nejtěžší v našem životě. Jsem ale ráda, za to, že jsme mohli být do posledního dechu s ní. Že se její odchod neodehrál ve studené nemocnici, ale doma. Bez sester z SC Domácí péče v Kutné Hoře (se sídlem v Přítokách) by to nebylo možné. Chci ji tímto za celou naši rodinu poděkovat a popřát jim mnoho elánu do další práce.