Zemřel mi můj milovaný manžel

V červenci letošního roku mi po dvou měsících v nemocnici zemřel manžel (68 let). Vůbec nedovedu ani popsat, jak to strašně bolí a jak mi zoufale chybí. O tom se však nechci rozepisovat, zjistila jsem, jak jsem osamělá a opuštěná i když mám hodnou dceru, ale má svůj život a nechci aby se mnou neustále trpěla a dívala se na moje slzy, protože vím, že i ji ztráta táty velmi bolí.
Moje přítelkyně, která rovněž přišla před dvěma roky o manžela mi řekla docela zvláštní informaci, že přišla nejen o manžela, ale i o přátele (manželské páry), se kterými se dříve setkávala a po čase se přátelství někam postupně vytrácelo. Když mi tuto myšlenku sdělila, uvědomila jsem si, že i já podobnou situaci prožívám - stát se ”vdovou” je horší, nežli onemocnět nakažlivou chorobou, protože já toto zjišťuji taktéž.
Moje vdaná přítelkyně chodila za mnou několikrát týdně sama nebo přišla i s manželem v podvečer a byla jsem jim neskutečně vděčná, že mi po smrti mého muže několik dní i večerů zpříjemnili.
V současné době tak více než měsíc jako by se po nich zem slehla i když bydlíme v jednom domě. Když jsem jí několikrát telefonovala a ptala se, byla příjemná, ale z jejích úst jen samé výmluvy. Je to velmi zvláštní.
Svůj příběh jsem napsala, protože by mne zajímalo, zda se s tímto jevem někdo mimo nás dvou kamarádek ještě někdo setkal.
Marie