Úkol na celý život...

Je to přes 9 měsíců, co mi zemřel partner. Byl vyrván uprostřed slunných dní, drze a bez ptaní. Jeden pátek odjel na pár dnů ke své sestře - a už se nevrátil. Nikdy si neodpustím, že jsem neodjela s ním, jak jsme původně plánovali. Ale náš život byl příliš hektický na to, abych si dovolila koncem června odjet s partnerem mimo republiku a začátkem července se hned zase vydat na dovolenou.. Bylo potřeba trávit čas také s dcerou, která v té době měla několik významných dnů - a já se rozhodla zůstat zde s ní. Navždy toho rozhodnutí budu litovat, postihla mě největší ztráta - bolest, kterou si ponesu až do konce svého života. Bolest loučení, nekonečná jak vesmír a hluboká jak moře. Denně se modlím, aby se vrátil čas. Aby ten zlý sen skončil. Zároveň cítím, že každým dnem přijímám tu danost a definitivnost, smrt se stala běžnou součástí mého života. Všechno je jinak. Naruby. Už to nikdy nebude stejné, krásné a lehké. Naše. Je to úkol na celý život.
Toho pátečního odpoledne jsme byli opět v chvatu, jak jinak. Popoháněla jsem H., ale nakonec jsme ještě dvě hodiny seděli v otevřeném kufru auta a detailně plánovali následující týden. Začínaly prázdniny a náš život měl dostat nový rozměr - propojení ve společný rodinný život, který jsem důsledně (a nesmyslně!) odkládala až na léto. Předchozí měsíce mi v tom částečně bránilo několik nedořešených věcí, z větší části pak snaha mít vše pod kontrolou. Měla jsem pocit, že nikam nemusíme spěchat, že máme celý život před sebou - taky jsem fakt na sobě makala, dala si za cíl být nejlepší mámou a nejlepší partnerkou, k tomu profesní realizace a ostré dohady o mém studiu. Z lásky k partnerovi jsem Ph.D. studium zamítla, vnitřně si to oplakala a upevnila se v rozhodnutí, že ten chytřejší a moudřejší bude on - a že je to tak správně. Při večerním loučení se mě ještě naposledy ptal, zda opravdu nechci jet s ním - nechtěla jsem. To jsem ještě netušila, že se vidíme naposledy.. Sedm hodin cesty zvládl bez problémů, následující den jsme prokládali sms zprávami - na jednu nepřicházela reakce. Nepustila jsem telefon z ruky, avšak ještě jsem nepropadala panice - mé obranné mechanismy fungovaly v té době ještě velmi dobře. Po třech hodinách jsem se stále uklidňovala, že musím dát partnerovi prostor a neočekávat neustálý kontakt.. Za další dvě hodiny se můj život zastavil: H. i jeho švagra srazilo auto, vrtulníkem převezeni do nemocnice. Pro mého partnera to byl poslední den vědomého života, o čtyři dny později zemřel. Zastavil se mi svět. Přestala jsem žít. Přestala jsem myslet. Neuměla jsem se ani nadechnout. Bylo podivné, že jsem dokázala chodit, fungovat. Sice na klíč, na baterky, ale fungovala jsem. Jako ve špatném filmu. Temném a mrazivém. Zhroutilo se mi vše, nebylo pro co žít. Měli jsme tolik plánů a cílů. Během minuty to bylo pryč. Prostě fuč. Tečka. Konec. Srovnej se s tím jak chceš. Jak umíš. Sama. Fajn. Ale jak?
Už nikdy nechci zažít fázi odmítání svého milovaného dítěte, neovladatelný vztek na to, že kvůli své dcery jsem nebyla s partnerem.. Že zemřel kvůli mému rozhodnutí. Chtěla jsem vše zaspat. Všechno skončilo. Jen spát a nemyslet na nic. Nic mi nezůstalo. Umřela jsem s ním. Umřela jsem s Tebou.
22 dnů od nehody: bolí mě všechno, nemůžu dýchat a nemám sílu si ani uvařit čaj. Tobě ho ale uvařím, pokud se vrátíš. Prosím! Přišel mě navštívit J. Plakal. Nic neříkal. Brečeli jsme oba. Mlčeli. Zblázním se. Je to den ode dne horší, ten žal se jen stupňuje. Chci vrátit čas. Pořád jen brečím, chci Tě vidět, alespoň na chvíli. Zblázním se. Jsem blázen. Nikoho to ale nezajímá. J. řekl, že to přejde. Nechápe nic.
Čekám kdy se objevíš, sedím a jen čekám. Spoustu věcí musíme dořešit. Ty to víš. Dám všechno na světě za to, když se ukážeš, chci se Tě alespoň na chvíli dotknout.. Přepadl mě hrozný strach z toho, co bude dál. Nepřežiju to, chci s Tebou mluvit, zavolat Ti, ale nevím kam. Chci být s Tebou, kdekoli. Chci se už neprobudit. Je to den ode dne horší. Zhroutil se mi svět a nikdo to nechápe. Taky to nechápu. Že tu nejsi.
Celé dny bych jen prospala. Nedělám vůbec nic. Musím jít do práce, ale nezvládnu to tam. Nedokážu ani vylézt z postele. Nechápu proč se to stalo. Nerozumím tomu a neumím si to vysvětlit. Propadám depresi. Dá se vůbec dál žít? Jak?
Nikdy se s tím nesmířím.
32 dnů od nehody: jsem hysterická, podrážděná a hnusná na lidi. Nechci s nimi mluvit. Vadí mi, jak se ostatní ptají, jak se mám. Jak asi. Rozsekaná na kusy. Mrtvá. Mám hrozné stavy. Jen vyletět z kůže. Nejlépe navždy. Chci se sbalit a vypadnout někam daleko. Nebo skočit z okna. Nedokážu s nikým mluvit, vzdoruji, odmítám. Všechno skončilo a nikoho to nezajímá. Pořád brečím a jsem protivná sama sobě. Usínám a nechci se probudit. Opravdu se zblázním. Pokud jsem se už nezbláznila.
Jen prázdnota a hrozná bolest. Nic už nebude jako dřív. Nic nemá cenu. Tisíc otázek bez odpovědí. Nedokážu s tím žít. Je pro mě nemyslitelné být tady bez Tebe. Prázdná a opuštěná. Bezmocná, zoufalá, beze smyslu. Bez naděje. Sama. S vyrvaným srdcem. Pořád brečím a nedokážu to zastavit.
Nikdy se s tím nesmířím. Nedokážu to.
282 dnů od nehody: abych se nezbláznila, pracuji i po večerech. Útěk do činnorodosti. Přesto mi vše hrozně trvá. Spím dobře. Lépe. Už bez nočních děsů. Ten žal se nezmenšuje. Bolest duše je stále hlubší. Jiná. S Tebou jsem pohřbila část svého srdce. Už nikdy nebudu kompletní. Ale mé žití dostává smysl. Naučila jsem se zase smát. Něco cítit. Vidím Tě denně, povídáme si. Nikdo by mi to nevěřil. Ale to už zvládnu. Vím to.