táta

Dobrý den,
jsou tomu 3 roky, co mi zemřel tatínek a připadá mi to jako dnes. Když jsme se dozvěděli jeho diagnózu / rakovina plic / byli jsme v šoku. Rozhodla jsem se, že všechna vyšetření budeme jezdit a chodit s ním. Myslím, že mu to i pomohlo po psychické stránce hodně. Řekli nám, že mu vezmou jednu plíci a udýchá to / byl i na zátěžové zkoušce /, říkám je to dobrý odoperují ji a bude žít. Operace se však zkomplikovala a nastaly problémy. Po operaci jsem ho již neslyšela promluvit, protože mu udělalali tracheostomii. Do měsíce zemřel v nemocnici,ale přál si to. Psal na papírek, že chce zemřít. Bolelo mně to velice. Začala jsem chodit k psychologovi a psychiatrovi, protože mně začaly tímto úzkostné stavy a dodnes beru léky. Bylo to strašně vyčerpávající období. Kdo nezažil, nepochopí. Tolik bolesti, bezmoci, poprvé jsem cítila co to je bolest srdce. Psycholog mi moc pomohl, řekl, že to byla jeho volba a tou se vydal, přestal se snažit a bojovat. Říkal, chci žít důstojně. Měla jsem strašné štěstí, protože na poslední návštěvě jsem cítila, že odchází pomalinku se s ním rozloučit a říci mu všechno co jsem chtěla. Stiskl mu ruku a ukápla mu slza. Všechno vnímal a slyšel. Ještě jsem stihla zavolat sestře ať tam jede o den dříve, než obvykle a čekal ještě na ni a další den ráno v sobotu v 8.15 volali, že odešel. Řeknu jednu věc rozloučení je strašně důležité pro Vás jako pozůstalého i pro umírajícího. Oni vnímají, i když vypadají , že spí. Nikdy na něho nezapomenu a pořád, když si na něho vzpomenu a to je denně mně sevře u srdce. Važme si života, rodiny, kamarádů a opravdu říkejme a chovejme se tak, aby nás to nemuselo nikdy trápit.