Rozloučení s babičkou

Je to již 7 let, co umřela moje milovaná babička, která mě vychovávala od 6 let, až do mých 16 let. Byla to nejhodnější, nejmoudřejší a nejmilovanější bytost, kterou jsem v životě mněla. Nikdy dříve jsem se nesetkala s žádnou nadpřirozenou silou, až v den úmrtí mé milované babičky. Bylo mi 25 let. Již několik let jsem žila a pracovala v Praze, do svého rodného města jsem jezdila 3x do roka. Moje cesta směřovala vždy a jen za babičkou. Jezdila jsem jen za ní. Ona byla smysl mé cesty. Těšila jsem se na den, kdy si babičku budu moci jednoho dne přivézt do Prahy a starat se o ní. Těšila jsem se, že budeme spolu. Babička mněla 80 let a prodělala jednu mozkovou mrtvici. Na její poslední návštěvě v jejím bytě, kdy jsem se s babičkou loučila, nikdy nezapomenu. Bylo to velmi zvláštní rozloučení, smutné, jelikož nás babička vyprovodila až ven k našemu autu a mávala nám ještě hodně dlouho. Velmi mne to dojalo, jelikož nikdy dříve tohle babička neudělala. Mněli jsme plné auto posledních zbylých věcí, ze starého bytu, jeliož jsme se stěhovali natrvalo do Prahy. Loučení s babičkou probíhalo tak, jakoby jsme se loučily naposledy. Ještě dlouho jsem nad tím přemýšlela. O několik měsíců později se mi stala taková zvláštní věc. Ten den jsem byla v práci. Mněla jsem pauzu na oběd a sedla jsem si v obchodě na taburet. Z kapsy jsem vytáhla mobilní telefón, otevřela jsem si fotogalerii a zvětšila jsem si jednu fotku mé babičky. Byla to fotka z léta, kdy babička seděla na židli ve své kuchyni a moc hezky se na mně dívala. Byla to moje nejoblíbenější fotka. Vedle mne na taburetu seděla kolegyně z práce a tak jsem jí najednou řekla, podívej se na tuhle fotku.. to je moje babička, která mně vychovala, mám jí strašně moc ráda a nevím co bych dělala, kdybych jí neměla. Kolegyně se na fotku podívala a řekla.. ta je ale hezká, vypadá velmi mile. A já řekla.. to teda ano. Nikdy dříve jsem tohle neudělala. Neukazuji své osobní fotky kolegyním z práce a jen zřídka se dívám na fotky v mém mobilu. Tuhle fotku jsem si navíc neotevřela nejméně půl roku. O dvě minuty později mi volá na mobilu moje máma. V tu chvíli jsem mněla v hlavě myšlenky toho, co když se stalo něco s babičkou? Co když babička umřela? Bála jsem se ten telefón zvednout. Mněla jsem strach. Mněla jsem velmi špatné pocity. Věděla jsem to. Zvedla jsem mobil a v něm plakala moje máma a oznamovala mi, že babička před chvíli umřela. Zdrtilo mně to. Ihned jsem volala mému partnerovi a ten mi řekl, že sedí doma u počítače, protože bude plánovat své směny na další měsíc.. ale zrovna si prohlíží fotky mé babičky. Také nevěděl přesně, co ho k tomu vedlo. Když jsme si o tom večer povídali, shodli jsme se na tom, že se s námi moje babička loučila :-(. V srdci duše děkuji za to, že jsem tohle mohla zažít a spoustu věcí pochopit. Babička mněla poklidný odhchod, odešla ve spánku, v teple svého domova. Ale strašně moc mi chybí, i po těch letech jejího odchodu :-(.