Milá Dášo,
děkuji Vám za podporu. Je mi líto, že ve Vás moje řádky vyvolávají vše znovu. Už vím, jak je tohle ,,vyvolávání" bolestné. Včera jsem byla na návštěvě u tety, maminčiny sestry, vše probíhalo naprosto v pořádku, měly jsme témata úplně jiná, než maminku a přesto, když jsem si sedla do auta to přišlo. Musela jsem v půli cesty zastavit, protože jsem přes pláč neviděla na cestu, úplně nekontrolovaně a nahlas jsem se rozplakala uprostřed města v provozu. Mám tetu spojenou s maminkou, když jsem ji viděla naposledy, maminka ještě žila a všechno bylo v pořádku. A mohla bych najít další a další situace. Vidím ji všude a všude mi chybí, nejhorší jsou chvíle, kdy bych chtěla radu, nebo vyslechnout a to si to uvědomím úplně nejvíc, že už není a niky nebude... Byla náš tmel, naše světlo, se vším si věděla rady a měla vždycky otevřenou náruč. Myslím na ní tak 300x za den a nijak se to nemění a nezmění, mám srdce rozervané. Jen doufám, že to časem už přijmu a začnu na ní třeba mluvit a něco jí povídat, byť v duchu. Shodou okolností chodím k psycholožce a ta mě uklidňuje, že to přijde a že to stejně neuspěchám, prostě to jen nepřijímám, i když vím...
In reply to (Žádný předmět) by Anonym (neověřeno)