Milá Henrieto,
moc Vám děkuji za slova plná útěchy. Jsem moc vděčná za ujištění, že ta bolest jednou přejde, nebo spíš bude alespoň menší než je teď. Jak asi sama víte, teď je to jak na houpačce. Chvíli lepší, chvíli horší, zrovna dnes je den, kdy to na mě zase doléhá, nechci uvěřit, že se tahle hrůza opravdu stala a děje se. Pořád mám v hlavě poslední slova, poslední dny, poslední doteky... Mí rodiče bydleli se mnou v domě, maminku tedy vidím stále všude. Kdy naposledy seděla venku na lavičce, kdy naposledy byla u nás v obýváku v křesle. Pořád čichám její věci, když je vidím. Něco už jsem uklidila do skříně, něco ale pořád visí třeba na věšáku. Navíc máme teď maminku doma, protože musíme nechat udělat nový hrob, který bude vzhledem k počasí až na jaře. Někdy mě uklidňuje, že je ,,zase doma", jindy mě to vykolejí, že je doma takhle. Vím, že je truchlení také součást života a nezbývá nic jiného, než si tím projít, ale je to opravdu moc těžké. Myslím, že tím, že vidíte rodiče denně a bydlíte s nimi, je to ještě horší, o milion víc vzpomínek na každou prkotinu... Je mi líto každé takové ztráty u všech lidí, o to víc to teď vnímám a dokážu si představit hmatatelně bolest, kterou člověk prožívá.
In reply to (Žádný předmět) by Anonym (neověřeno)