Milá Lucie,
po smrti mé maminky loni před Vánoci jsem objevila tyto stránky, na které čas od času chodím, protože se díky tomu necítím ve všem tak sama – a navíc mi dělá radost sledovat smysluplné aktivity Cesty domů. Jejich podcasty a články společně se smrtí maminky mi otevřely úplně nový svět, o kterém jsem neměla tušení, a neřekla bych, že je to svět smutný. Nikdy jsem ale na žádnou diskusi neměla potřebu reagovat, až teď. Váš příběh se totiž tomu mému strašně podobá a já vidím samu sebe dva týdny po tom všem – a přemýšlím, co by mi tehdy pomohlo.
Nemyslím si, že bych po roce byla méně smutná nebo že by mi maminka chyběla míň, ale tahle přímá zkušenost se smrtí toho nejbližšího člověka změnila mě i můj život – a troufám si říct, že k lepšímu. Možná to bude znít jako klišé, které slýcháme pořád, ale musím říct, že díky tomu si uvědomuji, že to, že jsem zdravá já i mí nejbližší vůbec není samozřejmost, že se to může kdykoliv změnit – a tím si užívat přítomnosti a toho, že teď to tak je. Maminka mi strašně chybí, ale tohle mi její smrt dala do života, který je od té doby na jednu stranu smutnější, protože ona tu není, na druhou je mnohem barevnější a intenzivnější.
Nejsem méně smutná, ale myslím, že čas dělá minimálně to, že už někdy začíná být vlastně „normální“, že tady není, zatímco před tím rokem a vlastně po celý rok bylo bez ní všechno divné a neúplné. Možná bude i něco na tom, co říkají psychologové: že nejtěžší je ten první rok, do výročí smrti nebo pohřbu, kdy si neustále připomínáte, co bylo přesně před rokem, kdy tady ještě maminka byla. Pak už se to bude opakovat dál, jen bez ní.
Stejně jako Vaše maminka i ta moje odešla hrozně rychle, nikdo z nás, včetně ní, jsme vlastně nestihli se v té úplně neznámé situaci zorientovat, připustit si, že není "jen" nemocná, ale že umírá. Tohle se bohužel nedá nijak natrénovat.
