Ahoj,
jsem muž, je mi přes třicet.

Než začnu, musím říct, že jsem částečně věřil na existenci energie kolem nás, ale nikdy jsem o tom s žádným nemluvil.

Před dvěma lety, v únoru, mi zemřela velmi dobrá kamarádka. Bylo jí 50 let. Byla skvělá žena, milovala moje děti a byla nedílnou součástí mé rodiny. Její smrt mi způsobila hlubokou ránu na srdci. Jsem introvert a své pocity většinou duším v sobě, nesvěřuji se. Její odchod způsobil velký rozvrat – i má přítelkyně si po nějaké době našla nového partnera, takže jsem zůstal sám s dětmi.

Rok se s rokem sešel, život se mi postupně urovnal, a já začal být zase spokojený. Na kamarádku jsem vzpomínal už jen občas, její fotku jsem založil mezi knihami.
Vše bylo jak má být a pak se to stalo, nečekaně.

24.11 2024 jsem uložil děti do postele a unavený šel také spát. Usnul jsem... a pak to přišlo.
Začal jsem snít. Procházel jsem ulicí vesnice, kde jsem celý život žil. Dorazil jsem na křižovatku – jednu cestu vedoucí k našemu domu a druhou k domu mé kamarádky. Vstoupil jsem do domu, kde kdysi bývala moje prababička. A tam se to stalo.

U klavíru seděly tři ženy. Jedna z nich byla má kamarádka. Byla mladší, krásná, spokojená, s nádherným úsměvem. Zastavilo se mi srdce – tak intenzivní sen jsem nikdy předtím nezažil.

Přišla ke mně, objali jsme se, a začali mi vyprávět. Řekla, že se má skvěle. Že má nového přítele, se kterým čeká miminko. Poté mě požádala, jestli bych mohl být s ní o samotě. Souhlasil jsem, a tak jsme vyšli ven, šli nahoru k jejímu bývalému domu.

Na vrcholu ulice se zastavila a řekla, že už musí odejít. Musíme se vrátit zpátky. Doprovodil jsem ji dolů na křižovatku. Rozloučili jsme se. Byla nádherná a já cítil nepopsatelný pocit štěstí.

Šla ulicí doleva, já doprava. Ještě jsem se otočil a sledoval ji, jak mizí v ulici.
Pak se to stalo. Ložnici mám v patře, stejně jako dětský pokoj. V dolním patře mám kuchyň spojenou s obývacím pokojem. Když jsem ji ve snu sledoval, jak odchází, náhle v kuchyni spadla sklenička z kuchyňského ostrůvku.

Udělala velkou ránu a jeden z mých synů přiběhl ke mně do ložnice. Řekl: „Tatínku, tam někdo je. Probudila mě velká rána.“

Já jsem nereagoval. Věděl jsem na sto procent, co to bylo. Nikdy jsem si nebyl ničím jistější než tím, co se právě stalo.

Upřímně tomu nedokážu rozumět. Celý den mě provází intenzivní smutek a pocit emoční nerovnováhy. Ani na minutu jsem na to nepřestal myslet.

Chtěl bych pochopit, co se stalo, a zjistit, jestli jsem se nezbláznil.