Manžel (77)má diagnostikován nádor prostaty, 2.rok bere hormonální léčku, nepodařilo se meligní nádor zastavit, metastazuje do skeletu kyčlí a jsou částečně zasaženy plíce. Začínají bolesti v kyčlích.
Letost oslavíme 30 let od svatby, společné děti nemáme. Starám se o maminku (87), které se pohybuje na berlích, a k tomu se starám o otce (87), který s matkou nežije,
denně propadám beznaději, atakům ochromujícího strachu. Bojím se co bude dál.
Na onkologickou léčbu musíme dojíždět 60km. Nemám žádný výhled, je mi nesmírně líto všech mých blízkých, jestli mi manžel zemře budu na všechno sama.
Praktická lékařka mi předepsala Escitalopram, poté, co jsem se v ordinaci zhroutila v pláči. 70% dne jsem "OK" , v tom je ale i noc kdy spím. 30% času buď pláču, ale nechci přitížit svou " hysterii" mamince ani manželovi. Nemám komu se vyplakat, tak kvílím, když jedu sama autem. To mě nikdo neslyší, nikoho neobtěžuji.
Bojím se nasadit Escitalopram, nemám s těmito léky žádné zkušenosti. Psychiatr nemá volný termín. Uvědomuji si, že teď je ještě !dobře! , že bude jen hůř. Ale jak se připravit?