Milý Jane,
vzhledem k tomu, co se stalo s vaší sestřičkou, se ani nedivím, že ve vás leží zármutek. A vina. Tak jako často na lidech visí, jako balvan. Pocit viny, že jsme pro někoho nebyli dost a nebo málo. Že jsme neřekli, co jsme chtěli a co k nim cítíme, když to ještě šlo. Nebo řekli co jsme neměli. Ale víte, nemůžeme se spoléhat na minulost. Měla by tu být aby nás poučila, aby nám vrátila hezké pocity. A to špatné z ní... O tom je potřeba mluvit. V tomto případě si myslím, že nejlépe s odborníkem. Ten vám může pomoci zpracovat všechny ty negativní pocity a odpustit si. To by teď měl být váš cíl. Odpustit sobě a projít truchlením po milované osobě. A pak na ni vzpomínat - i když třeba se slzami v očích - ale s úsměvem na tváři. Možná by vám mohl pomoci i jakýsi osobní rituál rozloučení s ní. Sdělení toho, co jste nestihl. Můžete to napsat na papír a spálit na nějakém milém místě. Nebo pustit papírovou lodičku se vzkazem po řece nebo potůčku. Já věřím, že se k ní dostane. Čemu věříte vy? To je také dobrá otázka.
A co se týče vašeho profesního života, doporučuji zkonzultovat se schopným praktikem, zda nemáte nárok na invalidní důchod. Přeci jen pokud máte takový problém na noze, dost vás to omezuje. Takto byste dostal nějaké peníze a k tomu si mohl najít méně náročnou práci. Neberte své dosavadní snažení jako neúspěch. Všechno je to zkušenost, někam nás posouvá. Zkuste všechno co jste v životě udělal a čeho třeba litujete brát jako lekci. A od toho se odražte. Socializujte se, navštěvujte odborníka, pošlete sestřičce vzkaz, zařiďte vhodné pracovní podmínky a hlavně si odpusťte. Smiřte. Buďte k sobě laskavý. Jedině tak se osvobodíte.
Hodně štěstí,
Veru
