Zdravím Vás všechny, chci se s Vámi podělit o osobní zkušenost s bolestí. S depresí a skvělými lékaři, kteří mi umožnují normálně žít a fungovat. Ve 20 letech jsem byl na dně. Na lyžích jsem si způsobil devastující poranění kotníku pravé nohy a otevřenou zlomeninu stehenní kosti.. to mi bylo asi 18 let. Chvíli před maturitou. Tu jsem nakonec na gymplu udělal ale na vysokou jsem nastoupit nemohl. Prodělal jsem 6 operací. Nemohl jsem chodit, postupně jsem ztrácel kontakt se světem venku. Sport jsem musel ukončit. Závodně jsem šermoval - fleret alias "Saša Šupenič" a jeho bronz z olympiády byl můj spanin´partner. Hrál jsem i badminton, lozil po horách, byl 12 let ve skautu - nebýt lidí, přátel v něm, asi bych tu už nebyl. Ti jediní mě podrželi a drželi celou dobu. Měl jsem šílené bolesti, skoro jsem nevycházel ven, jakékoliv vztahy se ženami nebyly možné a postupně jsem je ani nechtěl. Tehdy jsem rehabilitoval, cvičil ale k ničemu to nevedlo a já šel do deprese. Léky na bolest jako tramal, DHC apod. na bolest moc nezabíraly, ale ale tlumily mé psychické stavy. Ve 20 jsem se dostal na vysokou do Olomouce, začal brát Oxycodon a bylo to období, kdy jsem se cítil i štastný. Omezený pohybem, ale sjetý léky na bolest v užasném kolektivu na teologické fakultě, ano vzpomínám na to období rád. Bohužel bolesti držely dál. Ve 22 letech jsem bral 80 až 120 mg oxycodonu denně, začal jsem jej užívat nosem, protože účinek byl rychlejší a razantnější. Přesto mi předepisované léky nestačily a moje psychika šla do háje. Léky jsem míchal s alkoholem a konopím. Naděje svitla při předpisu fentanylových náplastí. Bral jsem 100 mcg/h. Měnil co dva dny, postupně co den.. dále bral tramal, začal užívat benzodiazepiny a ač jsem odstátnicoval, šlo to všechno do háje. Byl jsem sám, v depresi, s "maskou" feťáka jsem se protloukal světem a nevěděl coby. Několik let jsem jen prospal na pohovce. Zlom přišel, když mě z centra bolesti doporučily na AT ambulanci, na léčbu závislostí. Začal jsem znovu rehabilitovat, prodělal další dvě korektivní operace a přidal psychoterapii. V AT jsem prvně bral metadon, který na bolest pomáhal, ale vyžadoval jsem obrovské dávky - 200 mg. K tomu se rozvinul návyk na diazepam a bylo to jako na houpačce. Vážil jsem 53 kg. (v 18 letech jsem měl 70 kg). Ale hecl jsem se. Díky rodině, přátelům a skvělé paní doktorce jsem dobrovolně nastoupil na psychiatrii s cílem snížit užívané dávky léků na snesitelnou uroven. A ono se podařilo. Dostal jsem antidepresiva, pomohla mi možná desátá - Zoloft a to jak s náladou tak s bolestí. Diazepam byl nahrazen Rivotrilem v přijatelné dávce. Přestal jsem pít alkohol a metadon postupně vyměnil za Subutex. Ta změna byla neuvěřitelná. Před nasazením jsem musel vysadit metadon, chvíli jsem užíval Vendal retard (morfin) v dávce 800 mg, kterou jsem vysnižoval na 200 mg denně. Pak jsem vysadil.. po 3 dnech bolestí a abstinečních příznaků jsem dostal prvních 8 mg buprenorfinu. Wow. Bolest? Na škále 0 - 10 šla ze 7 až 8 na 2. Projasnila se mi hlava. A cítil jsem se skvěle. Začal jsem znovu studovat - tentokrát zdravotní sestru, dostudoval jsem a mohl začít pracovat a začít zase žít. To mi bylo 26. Ve zdravotnictví jsem se dlouho nemohl uchytit ale jak šel čas, vše se srovnávalo. Nyní dělám 4 roky na interně. Mám se dobře, mám dobrou rodinu, přátele, snažím se dohnat ty dlouhé roky ničeho. Stále beru antidepresiva, stále Rivotril a stále Subutex - v dávce 16 mg denně. A cítím se dobře. Znovu sportuju, znovu lyžuju, znovu lozím po horách. Jen je mi 34 a přijde mi, že jsem půl života prožil v noční můře. Mám ještě hodně co dohánět, ale opravdu :) je to.. skvělý!! Ze všech situací je cesta. V mládí i na konci života, ano i na konci života. Nebojme se dotknout dna, možná tam potkáte sám sebe, možná "Boha", možná vás to odrazí nahoru. Výš a výš. Nebojte se léků na bolest. Ani závislosti. Věřte sobě, lékařům, svým milovaným a važte si každého dne. Moje zkušenosti mi daly hrozně moc do mé profese i do života. Asi zůstanu na opiátech ještě dlouhé roky, možná napořád.. možná, kdo ví. Ale to hlavní je, že můj život má smysl. Že mohu dávat. A o to víc dostávat. Přál bych si nebýt sám ve smyslu partnerského života, ale věřím, že to přijde. Překonal jsem něco, o čem jsem si myslel, že překonat nejde. Mnoho lidí to se mnou nevzdalo a já jim za to moc děkuji. Nebojte se léků. Někdy to bez nich nejde. Ani bez opiátů. Držte se a žijte jakoby každá chvíle měla být ta poslední. Člověk nikdy neví