Zemřela matka a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.
I zželelo se matce milých dítek;
duše její se vrátila
a vtělila se v drobnolistí kvítek,
jím mohylu svou pokryla.
Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v něm majíc útěchu,
mateřídouškou nazvaly. -
Mateřídouško vlasti naší milé,
vy prosté naše pověsti,
natrhal jsem tě na dávné mohyle -
komu mám tebe přinésti?
Ve skrovnou já tě kytici zavážu,
ozdobně stužkou ovinu;
do šírých zemí cestu ti ukážu,
kde příbuznou máš rodinu.
Snad se najde dcera mateřina,
jí mile dech tvůj zavoní;
snad že i najdeš některého syna,
jenž k tobě srdce nakloní!
Tato báseň se mi vybavila při čtení Vašeho dojemného vyznání. Přijít o maminku, to je moje noční můra. Přestože si uvědomuji, že každý tam jednou musí...
V tomto případě asi nelze nic moc poradit, snad jen abyste dokázal ventilovat své pocity a vzpomínal na maminku s láskou. Můžete ji navštěvovat na hřbitově, nosit květiny které měla ráda, pečovat o její hrobeček tak jako jste do poslední chvíle pečoval o ni a jak pečovala ona celý život o Vás a povídat si s ní, zapálit za ni svíčku. Nebo jí třeba napsat dopis, spálit ho a popel vysypat u hrobu jako takový rituál. Je jen na Vás jak si to vymyslíte.
Myslete na to, že teď ji už nic nebolí a dává na Vás odněkud pozor.
Pokud jste věřící, můžete se modlit. A jednou, jednou se zase všichni tam někde setkáte a dojdete společného spočinutí.
Posílá sílu 🍀
