10. prosince to byly dva roky co nám odešla naše milovaná maminka. Z důvodu možné nákazy jsem s ní strávil jako jediný veškeré poslední chvíle v nemocnici, kde také zemřela. Byla pro mne přístavem klidu a porozumnění. Vždycky si na mne i na ostatní udělala čas a svět jakoliv byl nefér, brala s nadhledem a nám dávala vždycky velkou naději a laskavá pohlazení.
Byla naše sluníčko, které hřálo na srdci, v duši a vždycky jsem k ní jezdil rád. Teď už maminka není a svět se pro mne stal fádním a bez toho teplého slova a porozumnění.
Snažil jsem se ze všech sil jí poslední měsíce života udělat tak krásné, jako ona udělala krásné mé dětství a v podstatě celý život. Moc mi maminka chybí a když jsem již starý muž, citím neustále tu prázdnotu bez ní. Když umírala, vzala mne za ruku a řekla mi Lubouš zařiď všechno, já už to neudělám...... Všechno jsem už udělal a udělal bych daleko víc, kdyby jsi tu mohla ještě být maminko!
Když zemřela, vzpoměl jsem si na verš, které jsem jí dal i při posledním rozloučení.
,,Maminku máš jen jednou, když odejde tak i kdyby jsi si oči vyplakal, ty její se již nikdy neohlédnou".
Maminko mám tě moc rád, moc mi chybíš a věřím, že se tam kde jsi zase potkáme.
Tvůj syn.
Važte si své maminky, protože to, jak vám bude chybět zjistíte až tu již nebude........