Dobrý den.
Ani nevíte, jak Vám rozumím. Já jsem také už sám, od roku 2017 jsem se staral o mou nemocnou maminku, která měla těžkého Alzheimera. Koncem roku 2018 nám zemřela. Tatínek to nesl velmi těžce, ale ještě měl mne. V r. 2020 ale dostal mrtvičku, tak jsem ho učil chodit , mluvit. Tak se velice zafixoval na moji osobu. Od té doby to s nim šlo z kopce. Loni na svátky vánoční jsem byl nucen ho nechat převést do nemocnice z které se už nevrátil. Nesl jsem to velmi těžce, tak těžce, že jsem skončil v Brně na psychiatrické klinice. Dali mě tam dohromady, ale stále mám takové divné pocity a návaly úzkostí. Moje sestra nemá vůbec o mě zájem ani neměla zájem o své rodiče. Všechno nechala na mě. Nyní jsem také zůstal ve svém bytě sám, kde mi každá maličkost připomíná mé rodiče.
Takže svátky už nikdy nebudou šťastné a veselé. Budou už vždy jen smutné proto se jich také děsím. Ztrácím smysl života, nemá pro co nebo pro koho žít.
Toto je můj velice zkrácený příběh.
