Dobrý den,
můj příběh popíši jen asi ve stručnosti, protože by vydal na román. Jsem žena, svobodná, nikdy jsem se nevdala, ani nemám děti... Mé strasti začaly, když byl v roce 2004 napaden brutálně můj táta, bylo mu v té době 84 let, a byl brutálně napaden ve sklepě našeho domu vrahem. Útok přežil, protože byl velmi zdravý, vrah ho brutálně bil pěstmi do obličeje, a vypíchl mu oko atd (bylo v televizi). Nakonec můj otec zemřel v nemocnici po dvou měsících utrpení. Já jsem v té době měla již psychické problémy, takže bylo nasnadě, že jsem se zhroutila. No a putovala do plného invalidního důchodu. A tak plynula léta a já jsem se nějak z nejhoršího dostala, měla i pár pěkných vztahů. No ale pak před 8 lety zemřela má maminka, a já zůstala na světě úplně sama. Nemám žádné sourozence ani jsem v té době neměla přítele. No a ještě mně majitel vystěhoval z našeho rodného bytu a vše jsem musela dělat a vyklízet sama... bylo to hrozné... No a pak jsem ani neměla sílu najít si nový byt, tak jsem vzala první nabídku která mi přišla pod ruku, ale bohužel mně podvedli, a já jsem nedostala řádnou nájemní smlouvu, takže ani jsem neměla nárok na příspěvky na bydlení. Nezvládala jsem byt platit, a naštěstí mi pomohla má teta, která mi poslala postupně opravdu hodně peněz. Také jsem si vzala půjčku, kterou do teď splácím. No a nyní jsem v malém bytě, a nájem zvládám, také chodím na nějaké brigády, ale jsem pořád sama a už to pomalu nedávám. Jen sedím v bytě, mám nějaké přátele, ale jak tady píšete, každý má svou rodinu a děti, takže také nemají moc času. Můj smysl života není žádný, a nemám žádnou vizi do budoucnosti. Mí pražští příbuzní se se mnou nestýkají a já se opět děsím vánoc, kdy budu zase sama....