Po dlouhém vztahu s člověkem, který trpěl depresemi, přišel nádherný obrat. Najednou byl plný síly a po všech letech, kdy jsem ho podporovala to vypadalo, že konečně začneme žít, spolu. Hned, jak se mu ulevilo a léčba se ukázala funkční (po strašných stavech a bolestech hlavy) mě podvedl a opustil. Byli jsme spolu 16 let, od mých 19.
Po čase se ozval, omlouval se a prosil, ať ho vyslechnu. Rozhodla jsem se, že mu dám další šanci. Léčba se vyvíjela dál a ani ne po dvou měsících se z ničeho nic Robin pokusil o sebevraždu. V předvečer mi poslal akorát dorostou zprávu, že se mnou končí. Na to už jsem byla za ty roky zvyklá. Na pohotovosti si vzpomněl jen na moje číslo, byl nadopovaný prášky, pořezaný a strašně zlý. Musela jsem to všechno říct jeho sedmdesátiletym rodičům, odvézt je na pohotovost a tam jsem stála přilepená ke zdi a nemohla se hnout.
Sestřičky se mě chodily ptát, jestli jsem jeho příbuzná a já vysvětlovala, že ne, že jsem partnerka. A všechny mě litovaly... A já neuronila ani slzu, nezhroutila jsem se, zařídila jsem mu psychiatrickou kliniku. A asi měsíc jsem jela na autopilota. Pak ho pustili z léčebny a já věděla, že už to nezvládnu, bála jsem se, že příště ve vzteku třeba ublíží mě. Nevrátila jsem se k němu.
Ale stud, že jsem neplakala, neštkala a ani jinak neprojevila emoce ohledně stavu člověka, který mi byl tak blízký, mě pronásleduje dodnes. Mám skvělého partnera, kterého jsem potkala úplně náhodou. Miluje mě, stará se o mě a já jsem pořád nemocná, vyčerpaná a unavená.
Poslední kapkou byl kyberstalking, který Robin nějakou dobu provozoval a psal mi různé litanie o tom, jak jsem špatná a zlá.
Stydím se, že jsem v tom vztahu byla tak dlouho, stydím se, že mě podvedl a stydím se, že jsem neuronila slzu ani když jsem viděla jeho a všechno to zakrvácené oblečení. Bojím se, že to nikdy nepřestane.