Milá Veroniko, jak já vám rozumím...Můj tatínek měl ve svých 63 letech infarkt, po kterém byl měsíce ve vegetativním stavu. Byl pozdě resuscitován. Pak se sice probral, ale mozek zůstal poškozený. Žil další skoro tři roky v několika zařízeních, velice jsem trpěla při každé jeho návštěvě, přesto jsem se snažila za ním chodit, jak to jen šlo. V ten čas jsme se hodně sblížili, ale bohužel pak tatínek dostal zápal plic a zemřel. Trvalo několik let, než jsem se s tím jakž takž srovnala. Před dvěma lety mi odešla maminka a s touto ztrátou se vyrovnávám dodnes velice těžce. Zdá se mi, že teprve v poslední době mám dny, kdy zjišťuji, že jsem od rána ještě neplakala a jsem tomu ráda. Snažím se myslet i na hezké věci v životě, vzpomínat na maminku s láskou a vděčností, ale jde to ztuha. Jsem přesvědčena o tom, že moje rodiče jsou pořád se mnou, bdí nad každým mým krokem, v noci se mi párkrát o mamince zdálo a byly to krásné sny, kdy mi říkala, že se má dobře a že nikam neodchází. Moc mi pomáhá kniha Sbohem mami, sbohem tati, čtu ji po kouscích a ztotožňuji se se všemi pocity autora. Jen ten, kdo zažil ztrátu svých rodičů, ví, jak moc to bolí.
Držím vám palce, myslím na vás, nebojte, nejste v tom sama. Vaše maminka byla určitě skvělá žena, lékařka několika generací dětí, zanechala po sobě nesmazatelnou stopu. Moje malé neteře v poslední době přišly stejným způsobem o svoji doktorku, kterou měly moc rády. Možná to byla právě vaše maminka...
