Před dvěma měsíci mě ve svých 67 letech navždy opustila naše maminka. Byla pro mě nejbližším člověkem, se kterým jsem se cítila strašně dobře, navíc jediným, kterému jsem se mohla zcela otevřít a popovídat si úplně o všem. Náš vztah byl silný i proto, že jsme obě žily samy- maminka jako vdova po předčasné smrti tatínka, já proto, že jsem v životě nepotkala žádného partnera a neměla jsem děti. Maminka ovšem i ve svém věku naplno pracovala jako dětská lékařka a milovala aktivní přístup k životu- cestovala, jezdila za kulturou, vyrážela na tury do lesa a hor. Nedokázala jsem si představit, že mě tak brzy opustí. Vídaly jsme se každý víkend, každý den jsme spolu hodinu telefonovaly.
K tragédii došlo 28. prosince večer. Vrátila jsem se s maminkou- u které jsem trávila své vánoční volno- domů z návštěvy. Maminka si pustila televizi, vzala si večeři- a do pěti minut zkolabovala, došlo k rychlé zástavě srdíčka. Na tuto situaci se asi nedá připravit, přesto si myslím, že jsem mohla zareagovat lépe a poskytnout lepší první pomoc. Záchranáři sice maminku resuscitovali, ale mozek už byl vážně poškozen.
Čtyři měsíce pak maminka ležela v nemoci, údajně v tzv. vegetativním stavu. Vystřídala čtyři zařízení, z jednoho jsme ji se sestrou odvezly na vlastní náklady, protože tam o ni nepečovali. Vznikly jí proleženiny 4. stupně a rukou-jehlou jí do těla vnikla sepse (byla neskutečně oteklá). Přesto se cca poslední měsíc zdálo, že se její stav zlepšuje. Většinu doby sice jen neprobuditelně "spala", když ale otevřela oči, tak je začala lépe fixovat. Začala plakat v reakci na náš příchod a slova, dokonce sem tam reagovat i mrkáním ANO-Ne. Věřila jsem, že má potenciál ke zlepšení. A pak najednou umřela- organismus už zátěž nevydržel.
Od té doby žiji jen ze dne na den, chodím do práce a z práce, vykonávám rutinní činnosti- a nic více. Většinu času jsem sama, a i když jsem s kolegy nebo kamarády, nebo sestrou (kterou nechci obtěžovat), tak se cítím osaměle. Napadají mě myšlenky na sebevraždu, kterou nepáchám ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, že bych tím přece jen několika lidem ublížila, třeba právě své sestře. Pořád se mi vracejí vzpomínky na maminčino koma. Neustále přemýšlím, jestli mohla přežít a proč umřela.
Chtěla bych se zeptat, zda se tu náhodou nepohybuje někdo s podobnou zkušeností, někdo, kdo měl po srdeční zástavě- infarktu blízkého dlouho v komatu? Jak jste to případně prožívali a dalo se s touto situací a následným odchodem milovaného člověka srovnat? Je tu také někdo, kdo po smrti obou rodičů bojoval s tím, že je sám a nemá pro koho/ co žít?
Děkuji za sdílení příběhu, protože sdílená bolest je, jak to cítím já, menší než ta dušená v sobě.