Dobrý den, já jsem o maminku přišla jako dospělá a je to 12 let a taky mi to nějak vymazalo vzpomínky, myslím hlavně že to bylo tou šílenou bolestí a vůbec že mám strašně tragický a traumatický život, tak asi i o to jde. Zkuste kdyžtak hluboké meditace nebo regresní terapii, tam si můžete vzpomenout (i když je to na jednotlivé zážitky, ale kdo ví, třeba to pomůže paměť vyvolat) Ad sebevražda - já třeba nemám nikoho, komu bych ublížila, protože už jsem o všechny přišla... jediné čeho se bojím, tak je, že se mi to nepovede, protože 19 lidem z 20 se to nepovede a jen se poškodí. A spolehlivá metoda není bohužel nic a navíc jsou ty spolehlivější strašně drastické. Ale chápu jako to myslíte. Jen víte, ono jsou někdy problémy a utrpení tak hluboké (v depresích nebo vážné nemoci), že člověka nic nezastaví a to ani láska k blízkým, protože ta bolest a to utrpení může být takové, že je totiž daleko silnější i než ta obří láska k blízkým lidem (sama to znám moc dobře, protože jsem se chtěla zabít kvůli vážné nemoci a vážným depresím, i když jsem ještě mojí rodinu měla). Ale chápu, že je to pro pozůstalé trauma, a kor pro dítě přijít o mámu. Jen ne vždy jsou ty problémy, co k tomu vedou a to utrpení řešitelné. Ale samozřejmě nevím, jak to bylo v případě vaší maminky a proč to udělala. Spousta lidí se zabije "z blbosti", i při řešitelných nebo krátkodobých problémech - to je taky pravda. Mně třeba nikdo nepomohl a svěřit už se nemám ani komu, nikoho na světe už nemám a neznám... stejně kromě té nejbližší rodiny to bylo všem jedno a nijak mi lidi nepomohli a nechali mě v tom a doktoři mi nijak pomoct neumí (ani s fyzickým, ani psychickým zdravím) a to peklo a utrpení, co prožívám každý den, to by nikdo nechtěl zažít ani na jeden jediný den.
