Táta 65 let je po těžkém infarktu (4 násobný bypass) který bohužel doprovázela silná mrtvice. Rok se o něj staráme. Je celkem soběstačný ( jídlo, toaleta, sprcha, skládá oblečení). Jen kolem domu a v domě neudělá žádnou práci. Srdíčko je slabé.
Máme pocit, že trpí depresí. Pořád leží či spí, málo jí, nemluví s námi. Už jsme měli radost, že se zlepšil. Jako rodina jsme se k němu nastěhovali, ale bohužel nemůžeme zůstat napořád. Máme malé děti a práci. On to ví. Je po rozvodu. Moje mamka bude pomáhat jako pečovatelka. Udělá si na to kurz.
Co mě trápí nejvíce, že se nedokážu přenést jak na tom teď táta je. Nedokážu mu dát psychickou podporu. Nedokážu jej obejmout. Sama mám občas problémy s psychikou. Můj muž mě drží nad vodou. Naše děti rostou. Dělají mi radost. Táta mi mizí před očima. Pořád s ním řeším nějaké doktory. Teď mi dentistka řekla, že mu mám každý den čistit zuby. A já je tak tak stihnu vyčistit dětem. Tata s doktory nemluvi. Vše řeším já.
Byli jsme skvělí kamarádi, rozuměli jsme si hodne. On má představu, že tu s ním budeme pořád. Ale já už melu z posledního. Půjdu po pěti letech do práce, do 50km vzdáleno mesta.
Rehabilitační pobyt už je zajištěny. Čeká na termín. Jeho urologické problémy tak řeším s lékařem, čeká má zákrok. Teď se mi táta sype psychicky a i fyzicky. Má implantované u srdce ICD. Z rodiny tu nikdo nejezdí. Jen když někdo něco potřebuje. V hlavě mám občas hnusné myšlenky. Neumím už více pomoci. Tak moc si přejí, aby to nevzdával. Proto tu jsme. Ale asi je to málo. Snad pomůže nějaký lék proti depresím. Jinak už fakt nevím. Napište jak jste zvládli těžké situace a jak je zvládli vaší blízcí nemocní. Děkuji.