Je to pár dní, co nám volali z nemocnice, že babička zemřela. Byla to obrovská rána. Byly jsme si velice blízké, poté co zemřel děda jsme za ní často jezdili a všelijak se u ní střídali, abychom ji alespoň částečně pomohli v domě, který byl pro ni samotnou příliš velký a já se velice bála, že to nezvládne a umře nám do roka po dědovi. To se naštěstí nestalo a tak nám dala ještě krásné tři roky života. Pak to přišlo. Byla velice unavená, přestala skoro úplně chodit, celé tělo ji bolelo. Když odmítla jíst, zavolali jsme sanitku. Doktorka řekla, zánět. Ten vyléčili, ale babička se nelepšila. Opět jsme se u ní střídali, každý den za ní někdo přijel. V posledních dnech jejího života jsem u ní byla každý den, kromě toho, kdy zemřela. Zemřela ráno. V noci jsem nemohla spát, bála jsem se telefonu z nemocnice, že umřela. Nakonec ten telefonát přišel až ráno. Následoval kolotoč úkonů, které se musely vyřídit. U toho jsem strašně trpěla. Uplynulo pár dní a já mám hrozné výčitky, že jsem ten čas, co s námi byla, mohla využít lépe. A trápí mě jedna velmi sobecká věc. Když už se babička horšila, povídaly jsme si. Já ji vyprávěla o výšce, o tom jak teď končím, píšu bakalářku, chystám se na státnice atd... Že za pár měsíců ze mě (snad) bude bakalář. A babička mi řekla že se moc těší, že to oslavíme. A já tomu věřila. Chtěla jsem školu ukončit co nejdřív, právě proto, že jsem o ní měla strach a chtěla jsem, aby se toho dožila. Teď je mrtvá a nic už spolu slavit nebudeme. Nedokážu si to představit, hlavně nechci vůbec pracovat a učit se, je mi vlastně jedno kdy školu dokončíme. Chtěla jsem ji co nejdřív dokončit jen pro ni. Teď nemám žádnou motivaci. Jsem na sebe naštvaná, jaké mám sobecké myšlenky. Když to řeknu hnusně, jsem ráda že babička umřela. Měla velké bolesti, lékaři jí dávali prášky na bolest. Vím že bojovala do poslední chvíle. Mám ale pocit, že lékaři její stav podcenili, že neudělali vše proto aby ji zachranili. Když jsme s lékařem mluvili, v podstatě nám nic neřekl, dělají pořád testy, ale nic nevi. Možná to bude dobré, možná ne, atd... Samé vyhybave odpovědi. Kdyby aspoň řekli narovinu, že je to její poslední den. Když jsme řekli, "a mohlo by to být to a to?" On řekl "no možná ano, možná ne", atd... Já pořád věřila, že to zvládne. O to víc bolelo zjistit, že už ji nikdy neuvidím. Neumím si vůbec představit budoucnost. Byla jsem na ní velice fixovaná, mám sice rodinu, ale již jsem přišla o všechny prarodiče a ti jsou nenahraditelní. Nu, na závěr chci jen říct toto. Tahle stránka a všichni lidé co zde píší, mi velice pomohli se již částečně s její ztrátou vyrovnat, především s těmi emocemi. Jsem velice emotivní člověk a podobné situace velice špatně snáším. Když zemřel náš kocourek, chtěla sem se zabít. No teď si vemte co se mnou udělala smrt tak blízkého člověka. Děkuji všem, kteří zde sdíleli své příběhy a přeji všem pevné nervy a hodně sil. Vlastně tohle píšu hlavně jako poděkování zde píšícím, že mají sílu na to zde svůj příběh zveřejnit a že je tu tak skvělý kolektiv lidi, kteří se vzájemně podrží.