Nevim jak začít. Dostala jsem se sem vyhledáváním všech možných veci.
Je to skoro mesic co mi umřel přítel, otec mého ročního dítěte a moje láska. Do ted si rikam, ze jsem toho neudělala dost, ze jsem ignorovala to co se mi dělo pred očima. Nevim jak s tim mam žít. Vsichni mi říkají, ze jsem udelala co jsem mohla, ale ja to tak necítím a nikdy to tak citit nebudu. Premyslim jestli to vubec mam sem poslat uprime se bojím, ale potrebuju názor nekoho kdo me nezná a nesnaží se me jenom utěšit. Potřebuji vedet pravdu.
Muj přítel byl pracant, kazdy den byl v praci.. doslova kazdy den. Pracoval v gastronomii.
Nikdy se nezastavil i kdyz mel treba jen rýmu, nebo vyvrtany zub. Za všech okolnosti pracoval, mel velkou zodpovědnost v praci a více deti. Chtel se o vsechny vzdy postarat. Byl naprosto neobyčejný člověk.
Ty posledni dny jsem ho ani nevidela, vracel se z prace v 5 hodin rano a odjížděl driv nez jsem se vzbudila. Nespal skoro vubec jeho posledni dny na tomto světě.
Kdyz jsme se rano probudily tak jsem se hned sla postarat o naši roční holcicku, dala jsem ji mleko a čekala jsem na nej az prijde za námi. Většinou býval hodne dlouho na záchodě. Tam uz od te doby co se zname (4roky), ho slyším vykaslavat a smrkat. Cele to rano si porad sedal.. postavil se oblékl si kalhoty a zase si sedl. Zeptala jsem se ho co se mu deje, rekl ze je unaveny, boli ho zada.. ze ma zimnici. Rekla jsem mu, ze dnes vubec nepůjde do prace, potrebuje si odpočinout, ze to tam bez nej aspon jeden den zvládnou.
Na to mi odpověděl, ze musi zavést zboží co ma v aute jeste do prace. Tak jsem mu rekla dobre, ale pak dojedes domu (praci mel od dobu max 20 min) a budu ti volat. Jeste pred tim nez odjel, tak si sednul na delší dobu, hladila jsem mu zada. V praci byl tak 3 hodiny, zavolala jsem mu jak je na tom, on rekl, ze posbira síly a dojede.
Pote co uz byl na ceste mi zavolala jeho kolegyně, ze opravdu nevypadal dobre, ze sedel v nastartovanem autu 15 min, ze ji mam dat vedet jestli vubec dorazil domu. Ihned jsem v hlavě mela myšlenku toho, ze se nekde vyboura.. pry, ze mu nabízeli i to, ze ho odvezou, ale on odmítl. Nabízeli mu i ze mu zavolaji doktora a to on radsi odjel.
Domu dorazil, videla jsem jeho auto z okna, ale porad jsem neslysela, ze by se otviraly dveře od bytu. Po 10 min otevřel dveře a sel hned na zachod. Žijeme v malém bytě, ze zachodu jde slyset vse, jen jsem slysela tekoucí vodu a ze ma asi průjem.
Po 15 min na záchodě vyšel uz prevleceny a hned si lehnul na gauč. Začal se třást, rikal, ze mu je zima. Tak jsem ho prikrila, dala jsem mu caj a lehla si k němu aby jsem ho zahrala. Hned mi rekl, ze ale potrebuje dýchat, tak jsem sla o trochu dal a ptám se ho co ho boli. Rikal ze ho boli hrudník, zada, je mu zima a vykaslava az cerny hlen. Byl to bohuzel velky kuřák.. tak jsem si myslela, ze ta zimnice mu i zabarvila hleny. Samozrejme mi to nedalo a vyhledavala jsem na internetu co to znamena.. jak se muze zhoršovat zimnice. Vyhledalo mi to cerny kašel a akutní zimnice.. nic jineho.
Začal mit i jinou barvu v obličeji, tak jsem se ho neustale na neco ptala co delal ty dny co jsem ho nevidela, co jedl, jak mu bylo. Rekl, ze vcera nemohl nic delat, ze ho i brnela ruka v praci a usnul na zidli v kanceláři. Na to co jedl, rekl ze vcera neco mel vecer. Aby jsem to nejak zhrnula.. myslela jsem si, ze mu neni dobre z nějakého jídla a do toho jeste ta zimnice.
Potom se přestal třást a vypadalo to ze uz je to lepsi.. dala jsem mu acc long na ten kašel a hleny a pil hot drink i caj. Jist vubec nechtel, coz u nej nebylo nejak zvláštní.. vzdy se najedl pozdeji. Pozdeji byl klidnější, dokonce i na chvili usnul a chrapal i sypal po celou dobu. To on vzdy, protoze mel špatnou nosní přepážku. Kdyz spal tak jsem mu držela ruku, bylo mi strasne kdyz jsem mu nemohla nijak vic ulevit, ale dal mi na jevo, ze potrebuje klid. Opravdu byl hrozne unaveny. Malicka mi spinkala celou dobu a on taky. Potom co se mi malicka probudila, tak jsem ji zacala krmit a on se taky probudil s tim, ze mu je hrozne horko. Vstal sel na zachod (10min), přišel sel si pro vodu a sedl si. Rikam mu prosimte lehnu si, podám ti cokoliv jenom zůstaň v klidu ležet. Rikal ze caj nechce ze mu mam balit studenou vodu, tak jsem tak udelala. Mel jen sundane tričko a kdyz jsem mu sla namazat zada voltarenem, tak jsem si vsimla zbarvené kůže. Myslela jsem si, ze je to tim co snědl a zimnici… uz ani moc nesypal, nekaslal.
Lehl si a ja dokrmila malou. Na chvili jeste usnul a probudil se hned co jsem dokrmila malou. Beze slova sel normalne na zachod, znovu byl tak delší dobu a ja si hrála s dcerou. Potom slyším jaky ma průjem a ze i zvraci, tak jsem si rekla ze uz to ze sebe dostává ven. Po chvilce najednou slyším, ze se otviraji dveře od sprchoveho koutu a to je to posledni co slyším. Voda neteče je tam najednou ticho, tak beru maličkou a jdu na nej zatukat. Neoziva se… otevřela jsem a byl na záchodě opreny zády o zeď. Otevřené oči a výraz proste zadny.. nikdy na jeho výraz nezapomenu.. jako by tam uz proste on nebyl.
Hned jsem odložila maličkou do postýlky vzala si mobil a volala záchranku. Celou dobu jsem byla u nej. Volala jsem jeho jméno rvala jsem na nej i facku jsem mu dala, myslela jsem si ze jenom omdlel. Pote co jsem mluvila s paní na telefonu rekla ji vsechno na co se me zeptala, jsem zacala křičet ze neni při vědomi, vubec se na me nediva, nemluvil jen vydával mrčivé zvuky. Zacala mu téct krev z nosu a pusy, hned potom co vydal ten zvuk na ktery nezapomenu. Paní mi rekla ze ho mam okamžitě dat ma zada jestli to zvladnu a začít prvni pomoc. Byl opravdu tezky, tak tezky a ja se snazila ze všech sil ho dostat dolu na zada. V tom procesu se ptám paní, jestli se neudusi kdyz mu teče krev z pusy. Ani nevim co mi na to presne rekla, vim ze trvala na tom aby jsem mu zacala tlačit na hrudník. Tlačila jsem mu na hrudník jak jsem nejvic mohla, paní mi rikala ze mu muzu zachránit život, jen ze mam neustale tlačit. A ja tlačila jak jsem nejvic mohla.
Jeho oči byli v sloup, čelist uvolněna, byl tak bledy, bricho mej povysle do strany.. v duchu jsem vedela, ze mu nemuzu nijak pomoc, ze uz tu neni. Ale porad jsem tlačila a sledovala jeho obličej.
Za 8 minut přijela sanitka odtáhli me od nej a okamžitě začali s ozivovanim.
Me zavřeli k maličké do pokoje jeste s jedním zdravotnikem. Nedokázala jsem se uklidnit.. nevěděla jsem co mam delat. S maličkou si hrál ten zdravotnik zatímco ja jsem chodila sem a tam snazila se dýchat jak mi radil. Opravdu nejhorsi pocit bezmoci..
Mel jeste tep, nebyl mrtvý. Snažili se ho oživit 40 min a bohuzel moje životní láska, opora, přítel, táta me dcery a uzasny člověk zemřel. Za 3 dny jsem se dozvedela co se mu opravdu stalo. Nic mi nechtěli rict, protoze jsme nebyli sezdaní. Byla to plicní embolie.
Uz jsem si toho tolik četla jestli, kdyby jsem jenom ja blba zavolala tu sanitku dříve jestli by tu stále byl s námi. Nebo proc me nic z toho jak se choval, vypadal a celkově nedohnalo k tomu aby jsem sakra tu sanitku zavolala!! Je to moje vina.. myslela jsem spatne a do konce svého života si to budu vyčítat. Moc to boli a bolet bude. Nevim proc to pisu.. nijak si nemyslím ze mi to udela lip, ale asi jsem se potrebovala svěřit nekomu jinému. Je mi to strasne líto. Za každých podmínek budu vyhledávat lékařskou pomoc.. neni dobre veci přecházet. Miluji ho a jsem mu neskonale vdecna za nasi krásnou holcicku a za vsechny vzpomínky co mi navždy zůstanou v srdci. A omlouvam se, ze jsem neudělala vic…