Dobrý den, je to tři dny, co jsem ztratila tatínka, byl sice už dlouho nemocný, ale šel do nemocnice na vyšetření a stav se jevil vcelku dobře, těšil se domů, pak během jednoho dne se stav prudce zhoršil, přeložili ho na JIP, kde pak ve spánku zemřel. Je to neskutečná rána a bolest, ještě jsem to úplně nepobrala, ale jsem moc ráda, že jsem se s ním stihla rozloučit, dokud ještě trochu vnímal, zavolala jsem i kaplana, který se s ním pomodlil a to tátu neuvěřitelně uklidnilo. Pokud ještě můžete, určitě řekněte mamince vše, co máte na srdci, poděkujte, řekněte, že ji milujete, buďte s ní, byť se třeba zdá, že Vás nevnímá. Mám dvě malé děti a musím tu být pro ně. Můj dědeček zemřel pár měsíců před narozením první dcery, vzpomínám, jak to bylo těžké, ta bolest, že nepozná pravnučku...Na druhou stranu jsem věděla, že se musím snažit být v klidu, kvůli miminku, že by dědeček nechtěl, abych byla nešťastná. A vždy, když někdo blízký odejde, pociťuji tak nějak jejich přítomnost ve své blízkosti, v duchu s nimi mluvím (někdy i nahlas)- je to těžké popsat, ale čím jsem starší, tím jsem si více a více jistá, že smrt není definitivní konec a že ten, kdo nám byl blízký a koho jsme milovali, s námi v nějaké podobě zůstává.
In reply to (Žádný předmět) by Anonym (neověřeno)