V květnu 2022 mi zemřela maminka. Na rakovinu. Bylo jí čerstvých 60 let.
Nikdy jsem si nepřipouštěla, že tu jednou s námi nebude, až poslední měsíc a půl jejího života.
Pak se to stalo. Nedá se na to připravit, ikdyž víte, že je to nevyhnutelné. Pořád doufáte v zázrak.
Byla jsem na začátku 8.měsíce svého 4.těhotenství. Přišla jsem o maminku a zároveň v sobě nosila nový život. Ten pocit se nedá popsat. Místo těšení se na miminko - truchlení a přemýšlení o smyslu života. Dva protipóly a já mezi nimi.
Když umře maminka, je to jako kdyby vám ustříhli neviditelnou pupeční šňůru. Cítíte se opuštění, bezradní, sami ve velkém světě.
Vzpomenete si x-krát za den, automaticky chcete mamince něco říct nebo napsat a pak si uvědomíte, že už to nejde.
Už to bude 8 měsíců a pořád to moc bolí. Teď o svátcích se pocity smutku znovu prohloubily, těžké období.
Na jednu stranu jsem šťastná, mám krásné zdravé 4 děti, fajn manžela. K tomu 2 bratry se kterými mám pěkný vztah, udržujeme pravidelný kontakt.
Rok 2022 byl velmi náročný, měsíc a půl před smrtí maminky zemřela i babička ( maminky maminka), do toho mé problémové těhotenství (v lednu nám na genetice oznámili podezření na downův syndrom nebo jinou genetickou vadu miminka, s pravděpodobností 21 %). Nakonec se nám narodil zdravý chlapeček.
Zkrátka spoustu silných emocí, negativních i pozitivních během půl roku.
Je mi někdy moc smutno, třeba zrovna teď.
Ale věřím. Věřím, že všechno má svůj důvod, svůj řád a že smrtí zmizí jen naše fyzická podoba, hmota... Ale duše se jen posune někam dál, odpočine si a zvolí si další úkol potřebný pro svůj vývoj, znovu se vrátí sem na zem prožít další život.
Děkuji maminko, žes nám dala život, žes tu byla s námi, žes nás spoustu věcí naučila, ikdyž učiteli jsme si byli všochni navzájem.
Moc tu chybíš, zase pláču, ale věřím...
Někdy dokonce cítím Tvojí energii, mám pocit, že mi jsi na blízku. Někdy naopak mám pocit beznaděje, marnosti, vztek, strach. Snad jednoho dne všechno pochopím.
Děkuji Ti za všechno, maminko ♥️