Bohužel se nám stalo něco podobného. Šlo o mého tatínka, 63 roků, dostal infarkt, byl pozdě resuscitován a následně uveden do umělého spánku. Po několika neúspěšných pokusech o probuzení a převozech do různých nemocnic a zařízení, se nakonec probral, ale už to v žádném případě nebyl on. Zůstal ve vegetativním stavu, i když nás poznával, mluvil s námi, ale nic víc se nezlepšilo. Lékaři nám sdělili, že do mozku nevidí, nikdy jsme nezjistili co přesně se mu stalo, které části byly zasaženy a prognózu jsme od nikoho neslyšeli. Snažila jsem se ze všech sil, bohužel tatínek zůstal ležet v plenkách a zcela závislý na ostatních další tři roky než zemřel. Byla to velmi těžká doba. Z chlapa plného života se během vteřiny stane troska. Přesto věřím, že se váš bratr může uzdravit, určitě hraje roli věk a taky každý případ je úplně jiný. Navíc lékařská věda jde stále kupředu, tatínkovi se to stalo před čtrnácti lety. Určitě jsou jiné metody léčby, výzkumy a léky. Přeji vám hodně sil a lásky.
J.
