Moje mila, jste samozrejme ve velmi obtizne situaci. Mne zemrela maminka v jejich 50 letech, tehdy mi bylo 29. Starali jsme se o ni 2 roky s tatinkem a s mym manzelem. Bylo to narocne a chapu vas. My jsme sice s mamkou a tatkou nebydleli , ale jezdili jsme k nim kazdy den (30 km) a vozili jsme tam kazdy den pul roku lecitelku. Je tezke si stanovit priority. Je zrejme, ze jste pochopitelne zmatena a nevite, cemu dat prednost a jak vse zorganizovat. Nevim, odkud jste a jake jsou ve vasi oblasti moznosti, ale resila bych vse spise moznostmi socialnich sluzeb. Vas tatinek neni nelecitelne nemocny, je jen castecne nesobestacny. Dnes jde vse zajistit s pomoci dovazky obedu, s domaci rehabilitaci atd.. I s hygienou, pedikourou. To vse jsme zabezpecili moji milovane tchyni, ktera byla moji druhou mamkou. Nemejte vycitky, drahousku. Nenechte se take zneuzivat dalsimi pribuznymi, ze starost je jen na vas. Bylo by potreba peci rozdelit, ale chapu, ze nekdy jsou pribuzni bez zajmu. No nicmene z vaseho popisu situace mi vyplynulo, ze neni potreba naprosto absolutni pece o tatinka a je zrejme, ze byste mela hledet na sebe a rodinu. Pokud nebydlite nejak uplne daleko od otce, volte rozhodne vlastni bydleni. Budete mit klid, soukromi, nebudete mit stazeny zaludek, kdyz se budete vracet do "obydli". Nebudete vystresovana, protoze se treba jen zastavite na prijemnou navstevu u tatinka. Nenechte si na sebe nalozit "vsechny problemy sveta". Myslete predevsim na sebe a svou rodinu. Zadne vycitky, drahousku!!
