Trápím se, před skoto 6 měsíci mě kontaktovala Anička. Reagovala na výzvu Hanny, když jsme dostaly nápad pomoct ostatním. Setkáním, případně on-line kontaktem. Mezi námi to tak funguje. Píšeme si ráno, že jsme v pořádku, večer o tom jaký byl den, když je krize, píšeme si i voláme klidně i v noci. Prostě zachraňujeme jedna drahou. A tak přišel ten nápad pomáhat i ostatním.
V pátek jsem se byla s Aničkou rozloučit naposledy. Neunesla tu ztrátu, odešla za svým Mílou. Stála jsem před rakví a citila zvláštní klid... ano Anička už se netrápí. Skoro jsem jí záviděla.
Jenže pak promluvila jeji neteř a mě došlo, že tohle jednoduchý řešení vlastně řešením vůbec není. A mám výčitky. Měla jsem poznat, že je to tak zlý, mohla a měla jsem něco udělat? Cítím vinu, nabídka pomoci se ukázala jako naprostá blbost. Nedokázala jsem to. Aničko odpusť mi to, prosim. Je mi to tolik líto.