V květnu letošního roku mi napsala Anička. Reagovala na skoro rok starou výzvu na tomto portále, kterou napsala Hanny za sebe a za mě. Měly jsme společnou myšlenku - zkusit pomoci jeden druhému, osobně. Sejít se osobně, podpořit se on-line hned, aktuálně v případě potřeby. Ve dne, v noci. My to tak s Hanny máme. Ráno si píšeme, že jsme v pořádku, večer o tom, jaký jsme měly den. Když máme krizi, píšeme si klidně v noci, voláme si... prostě zachraňujeme jedna duhou. A tak před rokem přišel nápad tuhle pomoc nabídnout i ostatním. Jedním z těch, kdo na tu výzvu reagovali, byla Anička. V pátek jsem se s ní byla rozloučit naposledy. Stála jsem před rakví a najednou cítila zvláštní klid. Už se netrápí. Už je se svým Milou. Ale pak promluvila její neteř a mě to vrátilo k minulému pátku, kdy jsem se dozvěděla, že si sama vzala život. Nevím jak se s tím vyrovnat. Měla jsem to poznat, měla jsem něco udělat. Pořád dokola čtu naší komunikaci, vzpomínám na telefonáty, setkání, a citim strašnou vinu. Ptám se proč, ptám se sama sebe stále dokola, kde jsem udělala chybu, jestli jsem jí nemohla nějak zastavit, poznat že je to tolik zlý. Zlobím se na ní, zároveň jí ale chápu. Nevím co s tím. K tomu všemu s čím se musim vyrovnávat po odchodu mého muže, se teď musím vyrovnat i s pocitem, že tomu, co Anička udělala, jsem možná mohla zabránit. A tak mám dojem, že jsem pro okolí nebezpečná. Třeba nosím smůlu, nevím... je mi to tak líto. Zapalte prosim za Aničku svíčku, neunesla tu bolest a jsem si jistá, že nikomu nechtěla ublížit. Prostě a jednoduše už nemohla dál. Děkuju