Dobrý den Arwen, dle čísla za přezdívkou soudím, že jste ročník 84, tj. jsme téměř vrstevnice (já 80). Teď 28.9. to byl rok, co umřela moje mamka. Prošla si rakovinou krku, nějakým zázrakem úspěšně odléčenou, přesto ne bez následků. Zemřela 3 roky po ukončení léčby, na sepsi (tedy též na otravu krve, pitva prokázala zánět na ledvinách a plicích, přestože jsem na mamce vůbec nevypozorovala žádné příznaky) a co je zajímavé, dle pitvy žádný zhoubný nádor v těle nebyl, takže na rakovinu nezemřela. Měli jsme to ještě dramatičtější, mamka se nám týden neozývala, až se tam vydal k ní na baráček brácha a našel jí tam na zemi. Toho času již 2 dny mrtvou. Asi si umíte představit, co jsem prožívala. Proč vám to ale píšu, krom toho, že vím, jak se cítíte a jak moc truchlíte po ztrátě maminky. Toho času jsme se s mamkou fakt dost pohádaly a vlastně zemřela aniž bychom se usmířily. Zda mě to trápí? Myslím si, že když člověk něco dělá a udělá, tak v tu chvíli jedná jak nejlíp umí nebo jak to prostě cítí. Takže se uklidňuju tím, že to co se mezi námi stalo, se prostě stát mělo. Ostatně každý se občas nepohodne se svým rodičem. Jak říká naše sousedka - byla to prostě taková přeháňka. A kdo mohl vědět, že mamka odejde v této atmosféře. Jinak co se týče výčitek, že jste oba své rodiče nedohnala dříve k lékařům - toto bylo i u nás, taky jsem si říkala, zda jsem to nemohla odhalit dřív - dohnat mamku k lékaři, když si poprvé nahmatala bulku v krku. Protože pak by léčba nebyla tak drastická a mamka by neměla takové následky a neumřela by důsledkem toho, že byla slabá a nemohla se bránit žádné infekci. Ale víme všichni, jaké to je dohnat staršího (a někdy i mladého) člověka k lékaři proti jeho vůli. Zase si myslím, že nemůžeme brát našim blízkým důstojnost. A na to myslete. Dělala jste to nejlepší co jste v tu chvíli uměla. V čem shledávám vysvobození ve smrti našich maminek, že nevěděly, že umírají. Alespoň u mé mamky si myslím, že to tak bylo. A vaše maminka byla po operaci, musela vědět, že se vše obrátí k dobrému. Na tohle myslete. I já si to takto vštěpuju. Často jsem si říkala, jaké by to bylo, kdyby se mamce rakovina vrátila a ona by tiše čekala na smrt.... Vím, že teď to bude pro vás těžké, já prožívala hrozný čas. Ale myslím si, že každý se dokáže s každou situací srovnat. Dřív nebo později. Záleží samozřejmě na povaze každoho z nás, ale krůček po krůčku to půjde. Hledejte si různé způsoby, jak to zvládnout, cokoliv. A v neposlední řadě nezapomínejte, že máte tady nás - nás, co jsme si každý svým způsobem zažil totéž. Nejste v tom sama. Držím vám palce. R.
