Dobrý den Jano, zažila jsem něco podobného, ale v kratším časovém období.. Můj muž (65 let, štíhlý, zdravý, nekuřák a sportovec) se jednoho rána probudil se šílenou bolestí hlavy a ochrnutou půlkou těla. Po převozu do ÚVN se zjistila prasklá cévní výduť do mozkového kmene v místech, kde nešlo operovat. Zprvu se zdálo, že přežije s nějakými následky, ale po třech nedělích došlo k rozšíření lézí do míchy s následkem kompletního ochrnutí celého těla se závislostí na umělé plicní ventilaci a tracheostomické kanyle, to vše při plném vědomí pacienta. Následovaly tři měsíce návštěv v nemocnici, kdy manžel reagoval jen mrkáním očí. Věděla jsem, že brzy nastane konec, ale nesměla jsem to dát najevo. Takže každý den jsem si připravovala "program" návštěvy (čtení, pouštění hudby nebo videí z domova, masírování končetin, povídání veselých historek atd...) a snažila jsem se využít celé návštěvní doby a vtisknout si do paměti každičkou chvilku a každičký jeho pohled. Někdy jsme na sebe jen tak dlouze koukali beze slov a snažili se sdílet své myšlenky pohledem. Bylo to nejnáročnější období mého života, doma jsem brečela jako želva a ládovala se antidepresivy, ale jsem ráda, že jsem to martyrium absolvovala, nemusím si alespoň teď nic vyčítat. Můj muž před 5 týdny zemřel a já zažívám bolest jako nikdy předtím. Realita ztráty milovaného člověka, se kterým jsem sdílela 35 let života, je tak strašná, že mě občas napadá, že by bylo lepší nebýt než být, ale vzpomínka na společně strávené poslední chvíle a rodina mě drží nad vodou. Můj muž by mě rád viděl šťastnou a tak, i když je to těžké, se snažím žalem neumřít. Přeju Vám, Jano, ať i Vy Vaše martyrium překonáte, ať už to dopadne jakkoli. Pokud byste si chtěla v soukromí popovídat, klidně mě kontaktujte. Markéta.
