Je to hrozné, ale takový je život. Nespravedlivý a bolestivý. Jsou to 2 roky, kdy mi zemřel bratr, za 9 měsíců po něm máma. Psala jsem tady kdysi svůj příběh. Čas plyne, ale bolest se nezmenšuje, naopak. Od té doby to už nejsem já. Moc dobře znám ten pocit zoufalství, kdy člověk ví, že už nikdy (na tomto světě) nebude se svými blízkými, kteří zemřeli. Proto Vás nijak neodsuzuji, že máte vztek na paní, které je 93 let. Je to holt její osud. Možná ani není lhostejná a bez citu, ale je stará a stáří přináší jiný pohled na svět. Táta mi zemřel, když jsem byla hodně mladá. Měl 49 let. Ráno jsme se spolu bavili, odpoledne byl pryč navždy. Trvalo mi několik let, než jsem to přijala. Teď, po ztrátě sourozence a mámy jsem zůstala z naší rodiny sama. Mám dospělou dceru, která žije svým životem, což je v pořádku. Manžel mi není oporou, jeho máma stále žije, má ještě sourozence, tak se do mé bolesti neumí vcítit. Asi Vám příliš neporadím, ale važte si těch, kteří tady zůstali. Určitě máte maminku, sourozence, babičku....věnujte jim svůj čas, neboť věřte, že navěky tady nikdo není. Já už nemám komu věnovat svůj čas, najednou je prázdno a ticho. Postupně přicházejí výčitky svědomí a bolest je nesnesitelná. Nic se nedá vrátit zpět. Smrt přichází v každém věku a nebere ohledy. Co je po smrti? Přečetla jsem toho opravdu hodně a snažila se najít odpověď. Pokud by smrtí všechno končilo, nemá život žádný smysl. Musíme doufat, že něco existuje. Vím přesně jak se cítíte, že Vás ničí myšlenky a otázky, na které Vám nikdo neodpoví. Já si také plánovala, že s bratrem podnikneme spoustu věcí, ale přišla smrt. Málem jsem zemřela s ním, ale starala jsem se v té době o nemocnou maminku. Její utrpení mám denně před očima. Z Vašeho pohledu moje maminka přežívala, ale bolest není menší, to mi věřte. Všichni přicházíme o blízké, ale spravedlnosti v životě a v umírání se nedočkáme. Už se neumím radovat. Když se mi něco líbí, tak hned myšlenka, že oni už to neuvidí, že oni už to dobré jídlo neochutnají, že mi už nic neřeknou. Po smrti bratra jsem měla hodně živý sen. Ve snu jsem mu telefonovala (každý den jsme byli v kontaktu), slyšela jsem na druhé straně podivné zvuky., takové houkání. Zeptala jsem se bratra jaké to tam je a kdo to houká. Odpověděl, že tam sedí jeden, který pořád houká. Pak mi řekl vážným hlasem, že si mám konečně uvědomit situaci, která je definitivní, že už se nikdy nevrátí. Byl to silný zážitek. Po probuzení jsem se hned dívala na mobil, zda tam neuvidím jeho volání. Když mi v noci zemřela maminka, byla jsem u ní sama. Otevřela jsem hned okno a šla na chodbu, kde jsem rozsvítila světlo. Žárovka praskla a byl to opravdu silný záblesk. Asi za měsíc jsem maminku viděla ve snu. Byla mladší, usmívala se a objala mne. Cítila jsem její vůni. Bylo to intenzivní a krátké. Od té doby se mi o nich často zdá, ale žádný sen už není tak živý. Ptáte se, zda je něco po smrti. To ovšem z živých nikdo neví, ale já doufám, že něco určitě musí být, ale pořád se trápím. Prostě truchlení nebere konec. Jsou to jen kecy, že truchlení má přestat po roce, pak už je to patologické. Není to pravda. Dominiku, držte se a myslete také na živé, kteří Vás potřebují.
