Přidat komentář

Dobrý den paní Henrieto, děkuji za optání, je to zlé a hlavně i proto, že jsem sama vážně nemocná a nemám ani sama právě jak vůbec žít a přežít a to myslím fyzicky, prakticky, kvůli nemocem, nejde zdaleka jen o to psychicky to vydržet. Protože prostě můj stav je zlý vůbec nefunguju a nemám to jak bez pomoci vůbec zvládnout... pomáhal mi bratr(ten jediný nezemřel), ale ted mě zradil a zmizel a nechal tu opravdu napospas!!! A já jsem prostě 22 let z většiny v posteli a nemocí mám hodně a neřešitelné, takže se o sebe nepostarám, takže jestli jsem předtím na tom byla špatně (a i proto jsem se právě dál zdravotně zhoršovala - na všechno to šílené sama a jen věčně sama v pekle), tak ted tuplem nemám jak dál, když se tedy ptáte. Ale já prostě ze života nemám zkušenost, že co já tu žiju někoho zajímá, takže proto se ani sem nechodím svěřovat, jen někdy jsem se tu snažila někomu něco napsat k jeho příběhu, nějakou radu a tak. A pokud mě dokáže zradit někdo, kdo jediný mi na světě zůstal a je to dokonce rodina a někdo, kdo dobře ví, že mi na něm závisí život a nemám to bez něj jak zvládnout(takže to udělal s vědomím že mě zabije a dokonce možná naschvál), tak prostě já už nemám ani slov na to. Protože to se nedá ani vyjádřit, co si tady o té existenci a o lidech myslím, při tom, co jsou schopní. Nemám fakt vůbec nikoho, ani komu říct o pomoc!! Lidi co mi udělali za svinstva všechno, co mě dostalo do tohle stavu a právě zdraví to odneslo, protože mi to jejich zlo způsobilo nekonečný stres a to tělo už se mi z toho sesypalo úplně. Takže já od lidí zažila jen podrazy a zrady a dostání mě do stavu vážných nemocí a ne pomoc. No popravdě, nic mě tu nedrží celé ty roky, už vůbec nic a nemám proč tu být... jediný důvod proč se tu trápím v tom pekle dál je , že prostě zabít se není jen tak, je to šílený, drastický a spoustě lidem se to nepovede a pak skončí ještě hůř než byli, to je ten problém.. ale jako už je to u mě vše tak špatné, nemám ani za co žít totiž, že stejně mě to nemine, pokud se nestane zázrak a ty se teda v mém životě fakt nedějí. Takže je to vše tak špatné, že mám problém to tu vůbec i jen stručně napsat. Je mi z toho zle, nekonečně zle. Jestli jste sama, tak to i zdravý člověk nese špatně smrt blízkých... kor když je měl hodně v srdci. Jestli sama nejste a máte nějaké blízké lidi, tak by vám mělo být to okolí oporou, abyste se takto necítila. Pokud tu oporu v někom máte, tak si toho musíte vážit, protože to je nejvíc. A ano, taky se cítím jako bych umřela. Od té doby, co mi zemřela máma, tak jsem prostě jako by mrtvá za živa (je to už 11 let). Když bych měla vlastní rodinu a jiné blízké lidi, tak to člověk po čase nějak přijme, ale já nemám fakt nikoho a nic, proto se tak cítím. Můj život je jako zlej sen z kterého se nejde probudit a každou minutu ani nemůžu uvěřit tomu, co se mi vše děje. Ale určitě bát se jen jako že se bojíte "co by kdyby", když to není vaše realita, to leda z toho bání se pak člověk tím spíš onemocní...Já se bojim pořád, každého dne a protože to nemám jak zvládnout a nemoci se mi navíc pořád zhoršují, když jsem i bez léčeb (nedostanu se tam a nikoho to nezajímá), teď už i bez jídla a bez lidí a to vše šílené. Ale to je jiná situace, to je už prostě ten strach tak moc už živočišný a postavený na realitě, toho, co se reálně děje, že nejde jen tak si říct, nebudu se bát, jako to jde u toho strachu, který je z toho "coby kdyby", kterému se člověk nemusí a neměl by poddat.