Obávám se, že i pokud byste tu našla někoho s takovou zkušeností, tak to pravděpodobně bude vypadat u každého jinak. Moje máma měla metastázy na mozku (z nádoru neznámého původu v těle) a byla pak ke konci spavá, slabá, začínala hloupnout, navalovalo se jí na zvracení a pak se začala dusit, ale to bylo zase z metastáz v plicích... pak jí odvezli do nemocnice na kyslík, kde si jí už nechali. Hospici nějaké jezdí i domu, ale na to u nás ani nedošlo. Dřív se umíralo téměř jen doma a děti byly všechny svědky smrti mnohokrát (byla jedna světnice a tam se rodilo, žilo, i umíralo. A alespoň tak smrt nebyla vyloučená z koloběhu života a zatlačená někam do "stínu". Člověk by měl umírat doma mezi svými, pokud to jen jde. A děti často neberou věci tak, jak se bojí rodiče. Taky jde o to, jak je na to dospělí připraví (a pak jde taky o povahu dítěte). Jinak v nejhorším je tam pak vždycky ta možnost nemocnice. Hodně sil přeju, ať tím projdete co nejsnáze. Jinak ještě, najděte si o smrti z duchovního hlediska ted co nejvíce informací a řešte s manželem, je to moc důležité (například ho pak nedržet myšlenkami tady a on aby se při umírání vydal do světla, které ho bude vtahovat a měl co nejpozitivnější myšlenky a nebál se.. no nastudovat to musíte, pokud se o to nezajímáte už dlouho). Ať zkouší manžel meditace, do sluchátek, to taky může pomoct.
